Lovec a šelma XXV.

Odešel, teď už ví to jistě,
zase sama zvyká si žít,
dnes byla právě na tom místě,
které vždy v srdci bude mít.

Je to místo vážných setkání,
jako první byl to tehdy lovec,
snad nějaké osudu znamení,
právě tady opustil ji samec.

Ráno, když zase na lovu byla
a kořist pronásledovala,
v běhu o větev zavadila,
ta nastraženou past aktivovala.

Neviděla ho poslední dobou,
věděla však, že někde poblíž je,
pro ni stále byl tou osobou,
která před ní tajemství kryje.

Na mysl vzpomínka se vrátila,
na dobu nepřítomnosti lovce,
tehdy život málem ztratila,
když zasáhla ji kulka střelce.

A jak tenkrát ze srubu utíkala,
tou dírou po prkně pod kavalcem,
zvláštní myšlenka si ji získala,
touha vydat se zase za lovcem.

Po známé cestě ke srubu jde,
ten spadlý strom tam leží ještě,
snad nezpozorována lovce najde,
když ne dnes, tak má šanci příště.

Křovím kryta plíží se tiše,
již u srubu zahlédla lovce,
novou kapitolu žití píše,
jemu ji zatím číst dát nechce.

Lovec dřevo zpracovává venku,
s polenem vždy pořádně praští,
zatím netuší tu novinku,
která ovlivní její dny příští.

Již pár dní v sobě nový život cítí...