Lovec a šelma XXXIX.

Všichni neklidnou měli dnešní noc,
mláďata často se budila,
zážitků na ně bylo příliš moc,
šelma se rozhodně nenudila.

S úlevou svítání přivítala,
rozhodnutá svět jim ukázat,
stále se jen kolem ní motala,
svou lásku chtěla jí dokázat.

Nejdřív prohlédla blízké okolí,
bezpečností musí si být jista,
později vezme je do údolí,
musí poznat tamní krásná místa.

Všude zdá se být ticho a klid,
slunce vyhouplo se nad obzor,
výlet si teď mohou dovolit,
bedlivý dá si na ně pozor.

Koťátka jsou pěkně zvědavá,
cože vlastně skrývá se venku,
tam, odkud se máma vracívá,
za dlouho nebo za chvilenku.

Vystrčit čumáčky už zkusila,
jednou, když byla máma na lovu,
neznámého se však vyděsila,
honem zpět, někdy zkusí to znovu.

Ale s mámou to bude jinačí,
ona to tam přece dobře zná,
jistě ochranu jim zaručí,
je to máma, ta se přece vyzná.

Z jeskyně vyšla opatrně,
kolem mámy se batolila,
jak cítit se má takové mrně,
když tráva ho zcela pohltila.

To cosi lechtá na čumáčku
a jaká se z toho line vůně,
máma říká: „Vidíš drobečku,
tohle nebylo v matčině lůně.

Pozorně vnímej, vše tě naučím,
každičké nebezpečí rozpoznat,
ukážu ti, jak na kořist útočím,
budeš-li pozorný, vše budeš znát.

To až příště, dnes budeme si hrát,
chytat sluníčko ve stéblech trávy,
ještě uteče ti broučku mnohokrát,
jednou však chytíš úlovek pravý...“