Lovec a šelma XLIV.

Lovec do dveří baru vstoupil,
po lidech v lokálu se rozhlédl,
pár věcí do zásob už koupil,
pohled barmanky nepřehlédl.

Stále zářivé oči měla,
pohled jako minule krásný,
co bude pít, zeptat se chtěla,
náznak odpovědi byl jasný.

Na bar postavila whisky sklenku,
k ní zářivý úsměv přidala,
tak tohle chybělo mu venku,
pro tohle jeho duše strádala.

Kadeře krásně černé měla,
v nich sponku ve tvaru motýla,
od minule snad ještě zkrásněla,
pramen vlasů spadl ji do týla.

Do ruky si sklenku whisky vzal,
ke stolu v rohu se posadil,
nebýt tu dlouho si předsevzal,
zásoby ještě neuklidil.

Zůstat několik dní plánoval,
než zase vrátí se do hor zpátky,
kamínky malé v kapse schraňoval,
na život v divočině památky.

Má jeden zvláštní pro barmanku,
oblázek s modravým nádechem,
na rubu má barvu červánku,
schovával se světu za mechem.

„Ještě jednu whisky, pane?“
zazněl od baru sametový hlas,
„kdy zase ta chvíle nastane,
že objevíte se ve městě zas.“

Hlavou letěla mu myšlenka,
co by řekla, kdyby věděla,
že to většinou bývá chvilenka,
co velká rozhodnutí dělá.

Odešel hned poté, co se vdala,
na prst navlékla si prstýnek,
jinému svoji lásku dala,
svůj cit k ní uložil do vzpomínek.

Byla pro něj nedotknutelná,
ani jednou nevyznal ji lásku,
dívka tak snadno zranitelná,
a tak divočině dal život v sázku.