Lovec a mláďata X.

Fenka o Tlapičku se vzorně starala,
ani na krok se od ní nehnula,
měla mateřské pudy poté, co hárala,
během chvíle ke kotěti přilnula.

Lovec přál si, aby tenhle pokus vyšel,
byla to vlastně jediná možnost,
mělký dech kotěte sotva slyšel,
snad brzo najde zpět do života most.

Vyčerpáním lovec odpoledne usnul,
probudilo ho však tiché šramocení,
rychle hlavou směrem k Tlapičce pohnul,
jaké však naskytlo se mu překvapení.

Ouško vylezl ze své bezpečné skrýše
a kolem misky se žrádlem fenky slídil,
ta zdáli po očku sledovala ho tiše,
lovcův úsměv za své snažení sklidil.

Čumáček zabořil do prázdné misky,
něco totiž uvnitř příjemně vonělo,
na dně zůstaly dva malé masa kousky
a naprosto jinou chuť než mléko to mělo.

S každým soustem chvíli si pohrával,
jazýčkem usměrňoval ho mezi zoubky,
pocítit jejich ostrost mu dával,
když trhal vlákna masa do hloubky.

Malým vítězem boje nakonec se stal
a jídlo skončilo pokořené v bříšku,
kdyby bylo ho více, klidně by si dal,
takhle aspoň pořádně vylízal misku.

„Tak ty takhle, rošťáku“, pomyslil si lovec,
„abych ti nějakou vlastní misku pořídil,
tvým překvapením asi nebude hned konec
a příště by se větší kousek masa hodil“.

Vstal z kavalce a do misky jídlo dal,
nejprve však fence na dosah ho položil,
pak Tlapičku na chvíli do náruče vzal,
fakt, že nehoří její tělíčko, ho potěšil.

Dokonce otevřela krásná očka
a unavený pohled mu věnovala,
v něm odrážela se zapálená svíčka,
co hřejivě na stole plápolala.

Cítil její pravidelný tep srdce,
snad z nejhoršího už bude venku,
tak za ouškem podrbal ji lehce
a jednou rukou nalil si whisky sklenku...