Lovec a mláďata XIV.

Ouška spánek stáhl do svých hlubin,
ani sen nepřišel díky únavě,
občasná křeč vystřelila do slabin,
netušil, že lovec hledá ho právě.

Fenka s lovcem křížila lesní cesty,
moc dobře věděla, koho hledají,
měsíc prosvítal mezi stromy místy,
doufali, že šanci najít kotě mají.

Do každé skulinky čenich strčila,
nervozita lovce byla znatelná,
mnohá překážka do cesty se tyčila,
ve tmě tak lehce přehlédnutelná.

Několik hodin se marně pokoušeli
Ouška v hustém tmavém lese najít,
mnoho různých zvuků tam uslyšeli,
doufali, že najdou ho a bude žít.

Brzo ráno, když začalo svítat,
smutný lovec k návratu pokyn dal,
už měl značný problém na nohou stát,
s obavami o Ouškův život se pral.

Vraceli se zpátky druhou stranou
a fenka najednou stopu zachytila,
viděl, jak jí oči zvědavostí planou,
našla správnou cestu nebo pochybila.

Stopa vedla ke dřevěné kůlně,
tam šelma ukrývala se kdysi,
stejně jako když byl tu posledně,
vybavily se mu nedávné časy.

Vzal za petlici pootevřených dveří,
pak nahlédl dovnitř opatrně,
počkal, až oči přivyknou příšeří
a klubko v rohu poznal bezpečně.

„Tak tady jsi, ty malý tuláku,
ani nevíš, jaký jsem měl o tebe strach.
Tak co, myslel jsi, že to máš na háku?
Ne, ještě nepřekračuj divočiny práh.“

Opatrně do náruče kotě vzal,
rozespalé seklo po něm drápky,
na zádech ho po kožíšku podrbal
a ono ponořilo se do snů zpátky.

Položil ho opatrně na místo,
kde pod kavalcem se běžně ukrývalo,
až probudí se, snad pochopí to,
že do krutého světa se včera vydalo...