Lovec a mláďata XXX.

„Psst, nemluvte“, zaslechl její tichý hlas
a z dlaně cítil jemnou vůni bylinek,
„napijte se, ať horečka nevystoupá zas,
bylinky snad utlumí její plamínek.“

Pak polštáře pod hlavu mu narovnala,
skoro pohodlně teď v posteli seděl,
v misce mu vonící polévku podala,
on horečnatýma očima na ni hleděl.

„Až to sníte, přinesu vám čisté prádlo
a lavor s trochou vody na opláchnutí,
mezitím ještě fence přichystám žrádlo,
po tom hladovění už snad sní to s chutí.“

Jak seděl, viděl sníh na okolních střechách,
když šel do města, ležel místy jen poprašek,
teď mnohé půjde číst ve zvířecích stopách,
snad koťata zvládnou sérii těch zkoušek.

Co nejrychleji se bude muset zpět vydat,
i když snažil se, má o ně přece jenom strach,
zlomek umění mámy zkusil jim předat,
pro nezkušené je však příroda krutý vrah.

Polévka byla výborná a posílila,
po umytí ještě mnohem lépe se cítil,
večer ho zas vysoká horečka skolila,
dopován kapkami a čajem se potil.

Vnímal všechny jemné doteky barmanky,
jak otírala mu čelo a dávala pít,
z dřívějška věděl, že umí míchat bylinky,
byla vzorem ženy, se kterou chtěl by žít.

Ležel v posteli bezbranný jako dítě,
měla ho ze všech zdejších lovců nejraději,
byl mužem se srdcem na správném místě,
škoda jen, že nepoznala ho dřívěji.

Miloval přírodu, stejně jako ona,
byl upřímný a nesnášel přetvářky,
díky němu dostala další šanci fena,
tak měl vypadat její muž podle kartářky.

Když tehdy opouštěl město a svého otce,
chyběl ji jen měsíc do plnoletosti,
tehdy naposledy drželi se za ruce
a smutek ukázal sílu své krutosti.

Po pár letech provdala se za obchodníka,
který pozorností si její srdce získal,
později sama v sobě hledala viníka,
proč jejich vztah dál láskyplný být přestal.

Obchod začal být pro něj naprosto vším,
od ní očekával jen pevné zázemí,
co na tom, že byl obchodníkem nejlepším,
láska nekvete na zanedbaném území...