Lovec a mláďata XLII.

Fenka vrhla se okamžitě ke kleci,
jen lovec poznal odstín jejího chování,
vždyť tam trpělo její dítě přeci,
spolu hrávaly si u srubu za svítání.

„Říkal jsem ti, drž ji pevně na řemenu,
nepotřebuju, ať se mi v kleci poraní,
takovej kožich zase hned tak neseženu,
v plánu mám dostat pořádnej balík za ni.“

„To bys ovšem na místo nesměl být skoupý,
copak tohle má být nějaká hezká srst?
Ubožátko, co ani kurník nevyloupí...“,
říkal lovec, ruku v kapse sevřenou v pěst.

„Koupím ji za půlku! Stejně nikdo víc nedá.“
„Jsi snad blázen! Tohle je nádhernej kus,
co za větší peníze si kupce vyhledá...“
„Jen, abys ji za pár dní nestrojil funus!“

Tlapička jen na chvíli smutně zvedla oči,
v nich zrcadlila se naprostá apatie,
klec byla špinavá a smrděla od moči,
lovec tušil, že takhle dlouho nepřežije.

„Tohle nikdo draze nekoupí, to mi věř,
ale moje nabídka stále platí...“,
jako by mu srdcem prorůstal akátový keř,
„pojď“, řekl fence, „tady jeden jen čas tratí.“

Rval ji násilím, až se po něm ohnala,
nechtěně, ale musel ji vzít řemenem,
zakňučela a jeho postoj nechápala,
co divného se to stalo s jejím pánem.

Musel odejít, ten pohled nemohl unést,
ty peníze musí sehnat za každou cenu,
dal slib umírající šelmě a má svou čest,
neboj malá, já smrt od tebe odeženu!