Lovec a mláďata XLV.

Pomalu došel k místu, kde před pár dny byl,
dům bez střechy a okolí ohořelé,
zblízka ho ten pohled ještě víc překvapil,
vše bylo pospolu, však zvláštně osamělé.

„Ten, co tu bydlel, je sakra popálený,“
zaslechl lovec hlas z blízkého hloučku,
měl chuť otočit se a zeptat se ženy,
však kdo ví, zda zajímala se o divokou kočku.

Doutnajícím spáleništěm přišel ke kotci,
třeba mu to místo na otázku odpoví,
zda je šance nebo příběh dospěl ke konci,
smrt je vždy ta poslední, která uloví.

Petlice zkroutila se žárem, však divný tvar má,
možná přece jen je tu špetka naděje,
možná je to jen velký klam, co se mu zdá
a pravda nevratná a velmi krutá je.

Najednou uvědomil si, že je tam sám,
sice v hloučku lidí, ale bez věrné fenky,
s myšlenkou ´tady stejně už nic nenadělám´,
šel do baru nechat si nalít whisky do sklenky.

Nerad ztrácel to, co mělo místo v jeho srdci,
tyhle ztráty nějak palčivěji bolely,
sáhl do kapsy a pevně sevřel nůž po otci,
pak k jeho ženě myšlenky zaletěly.

Byla krásná a každý mu ji záviděl,
brali se z lásky, mělo to být na celý život,
časem jen sobecky na své zájmy hleděl
a jednoho dne zjistil, že přišel o ten klenot.

Milovala ho, ale dál už tak nemohla žít,
neunesla tak dlouhá jejich odloučení,
chtěla rodinu, ne jen sama životem jít,
její odchod byl pro něj pozdní poučení.

„Ještě jednu prosím,“ tiše požádal barmanku
a ta před něj plnou sklenku postavila,
„důvod mého pobytu za sebou zavřel branku,
štěstěna se zkrátka jinam odklonila.

Zítra zaplatím a pak sbalím své věci,
do hor je už stejně nejvyšší čas jít,
ještě se jdu pozeptat, zda nejsou svědci,
kteří by dali naději, že může žít.“

Otočil se k odchodu, a tak ani neviděl,
jak potemněly zelené oči barmanky,
opět sám do své bolesti se zahleděl,
po tom, co do dna vyprázdnil obsah sklenky...