Lednem pátého ticha

jedam:
Stip

jir:
Tahle je jako bezpečí náruče.

Marfuša:
Ta tedy je !!!

labuť:
něžné pohlazení v mrazivém dni. )

Lota:
...v zasněžené krajině slyším to úžasné ticho, které mě fascinuje...a někdo má trochu víc štěstí, slyší dech druhého...

Konec konců:
Mám smíšený pocit, pšíkla jsem si a myšlenka je fuč... to je děs běs... asik ten mráz, či co...

Jana M.:
Ten konec už jsem někde četla, možná to byl Vrchlický. Škoda, jinak by to bylo moc pěkné.

maena:
hoooodně povedené:-)
líbí...moooc

Mademoiselle Drea:
Tož pěkné

s.e.n:
I v tom smutku to umíš hezky harmonicky sdělit a vložit do toho vřelý cit a alespoň nějakou útěchu i pro sebe.

střelkyně1:
...to je moc hezké!o))

Lodě:
nějak mi to připomíná báseň Skácela zvláště ten poslední verš je zcela stejný...

Slávka:
Chvíle Za žádnou pravdu na světě.
Ale jestli chceš,
za malý pětník ticha. Je chvíle, která půlí krajinu. Pokorný okamžik,
kdy někdo za nás dýchá. J. Skácel, Smuténka 1965 ... ještě aby nebyla „Skácelovská“ ;*)...
... usmívám se, neb Jan Skácel jest můj pan Básník... a nedávno jsem se pročítala jeho verši... Děkuji vám všem za návštěvu* Slávka

Lilly Lightová:
Zajímavá úprava, ale líbí se mi to

Slávka:
Mnééé, úprava... to néééé... (((... jen shoda okolností...