Quo vadis? .. Kuličky

Už jsi ani nepamatuji, kdy jsem naposledy viděl děti, jak hrají kuličky. Asi bych se měl v supermarketu v oddělení s hračkami zkusit zeptat, zda je vůbec prodávají, ale obávám se, že už dopředu znám odpověď. Dnešní děti prostě kuličky nehrají a nejspíše to ani neumějí. A přesto to byla pro nás dříve jedna z nejoblíbenějších her, která se hrála hlavně na jaře, hned jak se ztratilo bláto. Dospělí bývali k tomu tenkrát hodně tolerantní, jen občas někdo zahudroval, že děláme důlky.
Dovolte mi tedy vážení, abych této skvělé hře, která je plná přirozené komunikace, hráčské soutěživosti a skvělé zábavy věnoval pár řádek. Chci o tom napsat proto, že ji považuji za geniálně jednoduchou a zároveň velmi přínosnou nejen z hlediska zábavy. Mí současníci, snad i o něco mladší vědí moc dobře o co jde, a mohou mě, pokud tomu příjdou na chuť doplnit v komentářích, pokud na něco zapomenu. Tak nějak vskrytu doufám, že to zaujme i ty, co jsou mladší a vyznají se třeba dobře v počítačových hrách, ale kuličky nikdy nehráli. Tuto hru jsme jako děti v šedesátých letech hráli mezi činžáky velmi často.
Pytlík barevných kuliček, kterým jsme říkali hliněnky byl k dostání v hračkářství u paní Hovjacké za pouhou korunu, ale naši rodiče neměli tenkrát tolik korunek, co jich máme teď a tak se skutečně kupoval jen občas a po jednom. Někteří kluci, co měli táty na správných místech, jako třeba na montážích přinesli do hry ocelové kuličky z ložisek, kterým se bůhvíproč říkalo olověnky. Byly různých velikostí od pětimilimetrových v průměru, které byly za tři hliněnky až po přibližně třicetimilimetrové, co byly za padesát. Dodnes si vybavuji ten úžasný pocit, když člověk držel v ruce těžkou a hladkou olověnku, vyleštěnou v desítkách kapes.
Cena byla tržní, ale vysoce stabilní. Průměry olověnek jsme měli všichni v oku po mnoha porovnávacích testech. Kromě nich existovaly také skleněnky, které byly dost rozmanité a cena se smlouvala před počátkem hry. Skleněnky narozdíl od duhovek byly průhledné. Duhovky připomínalý bonbóny želé a někdy byly průsvitné, někdy měly ocelové jádro potažené jakousi umělou hmotou.
Připomínám, že vrcholem umělých hmot byl tenkrát bakelit a automobil měl v celém činžáku o dvanácti partajích jenom pan Klouda. Byl to starší Minor a pan Klouda pořád pod ním něco kutil. Jirkovi Kloudovi jsme to hrozně záviděli. Pak Klouda byl dost nerudný a nikoho nechtěl v autě svézt, i když jsme za pouhé krátké svezení v autě nabízeli Jirkovi všechny své poklady.
Nevěděli jsme, odkud se vlastně ty skleněnky a duhovky berou, ale byli jsme přesvědčeni, že byly vyrobeny jen proto, aby jsme mohli hrát.
Jak se to vlastně hrálo? Patou nebo klacíkem se vyryla do země čára na vhazování. Důlek o průměru mezi deseti a patnácti centimetry v závislosti na počtu hráčů se vyhloubil čím se dalo, nejjednodušší třeba taky patou. Ovšem postavit dobrý důlek bylo ceněné umění. Základní podmínkou bylo, aby nejméně metr kolem nerostla tráva a terén byl ušlapaný.
Všechno začínalo vždy stejnou otázkou – „O kolik?“ Sázky závisely na movitosti účastníků. Hry se mohlo učastnit více hráčů – typicky nejméně pět a ne více než osm. Načež začalo takzvané vhazování, které určilo počáteční umístění kuliček a – což bylo velmi důležité – pořadí ve hře. To záviselo na tom, kdo měl jak blízko důlku svůj nejlepší pokus, popřípadě kolik toho trefil přímo do důlku. Samozřejmě ten, kdo vhazování vyhrál byl ve značné výhodě, protože jako první měl možnost si šulnout několik lehkých pokusů s nejbližšími kuličkami. Každému se počítalo, jakou hodnotu se mu povedlo umístit do důlku – tedy vhození olověnky za padesát přímo do důlku bylo terno. Jenže když se člověk netrefil, olověnka se dostala nebezpečně blízko důlku.

Doplňující vysvětlivky k pravidlům. Klidně se ptejte dál.

Proč ten první rozhoz?

První rozhoz je od čáry do důlku. Čára byla tak 2 – 3 metry od důlku. Pokud byla sázka o dvacet, musel hráč použít kuličky v hodnotě dvaceti hliněnek. To co trefil do důlku se mu počítalo jako dosažené body. Kuličky s vyšší hodnotou se pro sichr házely dále, i když trefa by znamenala třeba tolik, co dvacet tref hliněnkou. Pokud se člověk netrefil, počítala se jako vyšší hodnota jen při rovnosti vzdáleností. Podle počtu tref se určovalo kdo bude „šulat“ první. Pokud byl počet tref u dvou hráčů stejný, rozhodovala nejbližší kulička každého hráče, pokud náhodou i toto bylo stejné, druhá nejbližší.

Kolikrát smíš cvrnkat?
My jsme necvrnkali ale „šulali“. Méně z toho bolely nehty a zrychlovalo to hru. I když byla zem na jaře vlhká stejně jsme mívali mírně odřené prsty. Od určité vzdálenosti, asi tak tři metry od důlku bylo povoleno házet. Šulat může hráč tak dlouho, dokud nemine důlek.