Nevyřčená

Můj drahý příteli,
kterého nemám a nic o něm nevím...
Chtěla bych s Tebou být.
Ráno v mlze, co se zvedá,
v poledne, když slunce ještě trochu hladí
a modrý blankyt vypadá, jak hedvábný baldachýn,
a večer, když samet stmívání
utlumí barvy a zvuky.

Promiň, ale nedovedu si vybrat období...
A je mi to vlastně jedno – kdy...

Chci se na Tebe dívat
a číst Ti ve tváři a úsměvu.
Chci s Tebou mluvit o mnoha věcech
a poslouchat Tvoje odpovědi.
Chci se o Tebe opírat a nechat se vést
anebo být oporou pro Tebe –
jestli chceš....

Nechci Tě pohltit ani s Tebou splynout,
ale tajně po tom toužím...

Všude Tě hledám očima,
a až Tě poznám,
nechám Tě v nich utopit.

Myslím na Tebe, když jsem sama
- a to je vlastně stále –
a představuji si, jaké by to bylo – mít Tě...
Moc bych to chtěla,
ale zároveň se toho bojím.

Chci zrovna Tebe,
protože Ty na mě čekáš.
Chybím Ti, a ani o tom nevíš.
Chci už vyplnit Tvoji samotu mnou,
a tu svoji Tebou...

Vím, že je to jako chůze nad propastí
- lákavá, když kráčíš za pokladem,
ale strašlivě nebezpečná...

Moje touhy jsou hloupě romantické,
a představy naivní.
Chtěla bych toho mnoho smět,
chci sama sobě závidět.

Chtěla bych Tě užaslá poznávat,
a když mi bude smutno
smět Ti zavolat a psát.

A chodit s Tebou venku parkem,
a stěžovat si, co bylo v práci,
a citovat si z knížky,
a koukat na filmy
a být si pro legraci.

Trápit se, když se neozveš,
a začít se smát, když Tě uslyším.
A umírat a rodit se
spolu s naším tajemstvím.

Nechci milence – chci přítele.
Nechci, aby vše záviselo na těle.
Chci mít někoho, kdo mě bude znát,
a takovou jaká jsem mě brát.

Stejnou nabídku mám i pro Tebe.

Ale už teď vím, že touhle cestou cesta nevede...
Je to omyl – muž a žena nemohou být JEN přátelé.

Ale moc bych chtěla...