Hloupý sen

Koukla jsem z okna – tma,
vidím hvězdy.
Třpytí se, ale ránem nezní.
Stejně vstanu, zas mě bolí záda,
a já brzy vstávám ráda...

Potichu do kuchyně, rodina ještě
spí,
cvičit, chystat snídani,
známý rituál svítání.

Otevřu do ulice, ledovým vzduchem
naplní se plíce,
a srdce úzkostí snad spadlo do lednice.

Ulice mě děsí, pustá, prázdná,
domy a auta – lidská duše žádná.
Okna jak důlky bez očí,
hrůza se ve mě úročí.

Jsem náhle strašně sama,
tíha tlačí pod žebrama.
Jak z laciného románu:
nekoukej z okna poránu !

Brrr, zima je mi, potřebuju
šálu,
co mě jenom vrátí do reálu ?
Nakonec mě zachrání,
za zdí synovo kašlání...

Na jeho léky už je čas.
A je to pryč !
Jsem doma zas.

Volám: Už jdu !
Musím fungovat.
Byl to jen SEN, a přestal se mi zdát.