Ekologie a ekobyznys

Při zvyšující produkci odpadu všeho druhu v přepočtu na jednoho obyvatele vyspělých zemí se začíná objevovat problém negativního vlivu lidské civilizace na životní prostředí.
Všimněme si pojmu „životní prostředí“. Ne příroda, ne biosféra, ale „životní prostředí“, což evokuje, že nejdůležitější je „životní prostředí“ nás – lidí. I zde se projevuje sobecký princip člověka, který si začal všímat svého poškozování a vyčerpávání přírodních zdrojů, až teprve když pocítil přímý negativní vliv těchto procesů sám na sobě.
Proč tady opakuji tyto banální pravdy? Aby vzhledem k tomu, co napíši dále bylo jasno, že nezavrhuji myšlenku ekologického přístupu k přírodě jako takovou. Jen se mi nelíbí extrémní přístupy k tomuto tématu čpící naivitou, anebo – co je horší – demagogií a snahou vytvořit z tohoto problému bič na zastrašené lidi, předmět byznysu a nástroj politiky..
Ekologie se stala byznysem a politickým tématem, tj. stala se součástí významných hybných sil v ekonomice a politice. Na tom samotném by nebylo nic špatného, kdyby nebyly zneužívány upřímné snahy lidí něco pro snížení znečišťování udělat.

Prvním politickým tématem, o kterém snad víme u nás v Česku všichni, je válka proti jaderným elektrárnám. Umělým zveličováním technických problémů jaderných elektráren je bráněno jejich rozvoji. To by možná nebylo samo o sobě špatné, protože to přispívá k zdokonalování bezpečnostních systému JE – pokud by namísto nich nebyly stavěny a zachovávány zbytečně dlouho zastaralé elektrárny na fosilní paliva.
Jsem přesvědčen, že naši potomci nebudou mít problém vyřešit likvidaci těch několika desítek nebo stovek tun dobře uloženého jaderného odpadu, ale nevím tak jistě, jak se jim podaří odčerpat ze vzduchu přebytek kysličníku uhličitého a vyčistit planetu od rovnoměrně rozloženého popílku obsahujícího těžké kovy, popřípadě si poradit se stovkami tisíc tun materiálu plného popílku pokud bude zachycován filtry. Budou nejspíše nad tímto našim dilematem s JE nechápavě kroutit hlavou.
Dokonce se objevují argumenty, že nelze zrušit těžbu uhlí pro elektrárny, protože by mnoho lidí přišlo o práci. Možná ano, ale je to řešitelný problém narozdíl od zdravotních následků pro ty tytéž lidi – nejen při těžbě, ale i proto, že elektrárny jsou obvykle nedaleko.

Další zajímavý problém je ve snížování odpadů produkovaných výfuky automobilů. Zaslechl jsem, že zastaralá osobní auta produkují okola 20 kg CO/100 km jízdy, zatímco ta nejnovější dosahují špičkově 12 kg/100 km. Je to chvályhodné, ale řekl bych rozdíl nic moc. Auta jezdící na plyn dosahují jen polovinu až pětinu této hodnoty podle typu vozu.
Když se na to podívám z tohoto hlediska, není mi jasné, proč se EU normativně snaží o nadekretování až 25% energie vyrábět z obnovitelných zdrojů – například větrných elektráren. A přitom neudělá nic podstatného pro markantní zvýšení podílu plynových pohonů u automobilů.Odpovídající norma pro nákladní dopravu má platit až v příštím roce a skutečně účinnná až od roku 2009.
Zřejmě by kromě snížení spotřební daně na plyn bylo záhodno také zavést dotaci na převedení starších vozů na plynový pohon a zvýšením tlaku na výrobce, aby produkovali nové vozy na plynový pohon. Pomohlo by souběžné zvýšení spotřební daně na benzín a naftu, aby se náklady na přechod k plynovému pohonu vrátily průměrnému řidiči do roka.
Nejsem obecně zastáncem neúměrného zvyšování daní, ale toto je opodstatněná vyjímka. Vedlo by k dalšímu rozevírání nůžek mezi cenou plynu a benzínu. Přitom je nezbytné stanovit maximální cenu plynu, aby nebyl tento rozdíl stírán spekulacemi distributorů. Když to jde u zdravotnictví, proč by to nešlo zde? Vyspělé státy využívají daně a regulace k řízení procesů žádoucím směrem. U nás jsou naopak vlády řízeny těmito procesy. Příkladem je zcela neopodstatněná existence regulovaného nájemného, které slouží k necílenému dotování určité menšiny většinou. Pozoruhodné je, že je často slyšet takové nájemníky hlasitě nekriticky propagovat tržní principy. Proč asi k takovýmto opatřením nedochází? Může snad být bezbřehý liberalismus prostředkem k neúměrnému ničení životního prostředí v zájmu naftové lobby? Na to ať si odpoví každý sám.

A konečně je tady snaha o snížení tepelných ztrát u domů a bytů. Jistě je nutné v této snaze pokračovat, jen je potřeba zvážit do jaké míry to má význam. Vezměme průměrný dům o dvou bytových jednotkách. Běžně je cena plynu na vytápění asi 50 tisíc korun ročně. Pokud jej majitel ošetří jednoduchými prostředky jako je kvalitní utěsnění oken, popřípadě implantací venkovních rolet nebo žaluzií a přetane přetápět na 25°C může ušetřit asi 10 tisíc korun ročně s celkovým nákladem asi 30 tisíc. Tohle je efektivní.
Druhá možnost je navíc obložení polystyrenem a výměna oken za plastové. Toto opatření ušetří dalších, maximálně 50% energie, tedy asi 20 tisíc ročně s nákladem nejméně 350 tisíc korun. snadno si spočítá, že návratnost bude 17 let a rozvážně si počká až bude energie dražší, ceny nižší a materiál ještě kvalitnější. Že k tomu všemu v horizontu několika let dojde, je téměř jisté. Ale kdo počká, ušetří. Podobné je to u panelových domů. Vzhledem k nižším ztrátám průměrného bytu v důsledku koncentrace je to s návratností ještě horší. Určitě efektivnější jsou termostatické ventily, ale z praxe vím, že je 90% lidí neumí správně používat, protože nerozumí jejich funkci v rámci topného systému. Vůbec nemluvím o takzvaných domech s nulovou spotřebou energie. Ona úspora je zaplacena miliónovými investicemi do solárních panelů, rekuperační automatizované vzduchotechniky a specifických materiálů. Návratnost se pohybuje od 50 let výše a tepelná pohoda je minimální. Navíc větrání je silně omezeno a rekuperovaný vzduch je plný prašných častic, mikrobů a plísňových spor. Nechtěl bych v tom bydlet ani zadarmo. Jako technický experiment je to možná zajímavé. Přínos se dá zatím vyjádřit cimrmanovským „Tudy cesta nevede pánové.“ Snad někdy.

Existuje samozřejmě daleko více ekologických problémů, ke kterým je přistupováno podobným způsobem, jako je globální oteplení, úbytek deštných pralesů, devastace oceánů, zánik druhů, ale tato úvaha je omezena na témata, se kterými se setkáváme bezprostředně v každodenním praktickém životě. Pro nás je jistě velmi podstatným výsledkem posledních let drastické snížení výroby oceli, která má na znečištění vzduchu dost zásadní podíl.

Poslední otázka. Vyplatí se zásahy do daňového systému a snad i dobrovolné snížení ekonomického růstu obětovat zlepšení životního prostředí?
Odpověď zní – ano. Jenže z dlouhodobého hlediska a to znamená, že pouhá propaganda a ponechání řešení na soukromé iniciativě každého z nás zdaleka problém řeší asi tak, jako za socialismu apel na uvědomělost občanů. Komunismus jaksi na tomto základě vybudován nebyl. Zrovna tak ekologická daň spolknutá na administrativu dalších úřadů a nesmyslné zakázky.
Dlouhodobě se vyplatí, protože ty státy, které udrží stav svého životního prostření na dobré úrovni se v relativně blízké budoucnosti – snad několika desítek let stane velmi žádaným z hlediska cestovního ruchu a migrace. Česko se může stát novou Floridou a turistickou destinací žádanější, než třeba Jadran. Geologická struktura naší země (dostatek hor, které jsou podstatně obyvatelnější než alpské ledovce, přítomnost velkého množství vodních pramenů) a vysoký stupeň zalesnění k tomu dává nejlepší předpoklady. Vše nasvědčuje tomu, že příjde čas, kdy nejžádanější komoditou nebude nafta, nebo ostré slunce u znečištěných moří. Bylo by škoda, kdybychom si tyto zdroje stihli do té doby zničit.