Jak jsem zaspala...

Intenzivní pocit samoty.
Přítomnost bolesti nerozcvičeného těla.
Na ostrově v moři světlometů.
Nemůžu popadnout...myšlenku.

Nicméně...
něco se dere na povrch,
a žadoní o pozornost.
Osud.
Smysl.
Úděl.

BŮH.

Ty tři první
zadupu pro dnešek do asfaltu.
Ať zhynou.
Pohřbeny na tramvajové zastávce U Kříže.

Ale s NÍM, s NÍM budu mluvit cestou.
Zná mě líp,
než se znám sama...
tak ví,
o čem to bude.

Prvně mu poděkuju,
že jsem nezaspala ještě víc.

A pak se dáme do inventury
mé duše.
Jenom nevím,
jestli na to bude ta cesta dost dlouhá.
Půl hodina na život asi nestačí...