Ta, co se smála

Nastoupila dnes po ránu do čtyřiadvacítky…a jakoby se rozsvítilo.

Mladá holka, asi dvacítka, dost štíhlá, hezká a oblečená podle poslední módy.
Hezká a mladá.

Zase jedna, co nemá důvod si stěžovat, pomyslela jsem si,
zatáhla břicho, a rozepnula bundu ze sekáče.

Ale ze všeho nejvíc, mě na ní dopaloval ten její úsměv :
Házela ho do všech stran, jako nějaká hollywoodská hvězda při premiéře.

Jo, tobě je hej !
Jsi svobodná, mladá, užíváš si…nic ti nechybí.

Já se večer potisící pohádala s manželem, počítám, jak vyjít do výplaty, co je až desátého,
a ve tři ráno se mi ohlásila migréna, nadopovaná prášky jsem už moc nespala.
Do smíchu mi tedy opravdu není.

Jenže to slečnu asi nezajímá, směje se dál.

A lidi ?
Někdo se kouká jinam, jiný zvedne obočí, ale nejvíc se nás na oplátku taky usmálo.
Ano. Nás.
Nedalo se odolat…tvářila se tak upřímně.

Cestovala jsem na banální kontrolu k lékaři, a spěchala, abych byla včas v práci.
Na Karláku jsem vyběhla z tramvaje, a ztratila ji z očí.

Ale setkaly jsme se to ráno ještě jednou.
Na recepci hematologie.

Bylo zjevné, že je tu častým hostem.
,,Dobré ráno, Světlanko !“
Správné jméno…svítila i tady.
Vesele se bavila se sestrami, věděla, jak se jmenují...

Vzala do ruky zkumavky, otočila se, a přešla chodbu k dennímu stacionáři.

Něco zhaslo. Její úsměv.

Vešla do místnosti s nápisem CHEMOTERAPIE.