Bohnické blues

Nevím už jaké to je,
když ruka vklouzne do dlaně.
Nevím už jaké to je,
když všechno není prohrané.

Marně vzpomínám,
zda jsem tohle kdy věděla.
Snad kdysi, dávno,
když ještě to,
co černé je dnes,
mělo odstín doběla.

Kde teď hledat něhu ?
Na ulici se to nedělá...
Postavit se někde na náměstí,
z plna hrdla volat ?
Haló !
Hledám lásku a kousek štěstí !!!

Co by se potom dělo ?
Spíše nic.
Jen moje srdce by se studem chvělo.
A lidi ťukali na vlastní čelo.
Ale třeba ne.

Mysleli by, že je to reklama,
či volební kampaň že něčí nastává.
Nebo… že jsem nemocná,
a nějaká ruka pomocná
sanitku by zavolala.

Možná bych se ráda vzdala,
paže nastavila,
kazajku lněnou přijala,
a do ráje se vydala.
Léčebna bohnická už čeká,
věž kostelní ční do daleka,
brána kovaná mě vítá,
postel bělostná své útočiště skýtá.

A tu, mezi sobě podobnými,
já, dále, bez oddechu, psát budu svoje rýmy...:-)
Vám snad pro potěchu.
Beze spěchu.
Řeknu sestřičce o druhou deku...
Jak tak píšu,
je mi zima.
Ale stejně...je to tady príma !