Možná ses uviděl...

Měsíc,
udivený Tvými myšlenkami,
vzdal už snahu pochopit Tě.

Točíš se v kruhu, víš ?
Oči vidí utajené cesty,
ale Ty zakopáváš
o vlastní práh.

O svá omezení a limity.
O sebe sama.

Kdo Tě vlastně chápe ?

Možná, někdy nad ránem,
ve vinném odéru,
v puse jako bys cítil nevěru…
pachuť svých četných vztahů.
Co ses v nich hledal,
zoufale a cynicky,
ale nenalezl.

Tak možná,
v tom ranním okamžiku pravdy,
když se Ti v hlavě promíchala jména,
a před očima těla,
co k nim patřila,
směsice chtíče a lásky.

Možná ses uviděl,
jako v zrcadle plném mušinců a prasklin.
Jsem to já ?!
Přiznal ses sám k sobě…
a na malou chvilku si pochopil a měl ses rád…