Zklamání...taky dávné

Vyměnila jsem Tě za prášky,
drahý !
Za pilulky bílé proti depresi…
Nic mě už neděsí.

Lupnu si po ránu
jednu,
z postele, kde chybíš,
lehce se zvednu.

Už žádná bolest tady uvnitř,
ani slzy.
I když ukrývám,
jak samota mrzí.

Tabletky mě nepolíbí,
nepohladí,
a neumí, jako Ty,
zkušeně milovat.
Ale že by mě opustily…?

Ne, toho nemusím se bát.