Bratr a sestra

Občas jsme spolu hrávali karty,
stejné geny, jen jinak uloženy.
Mne svedly do klukovské party,
tebe přeměnily do krásné ženy.

Spávali jsme v dětském pokoji,
ty už byla ospalá a já chtěl číst.
Dnes nikdo z nás tmy se nebojí,
ani strašidlo nás nepříjde sníst.

Proč dnes se zdravíme jako cizí,
vždyť oba víme, že je to hloupé,
Ve jménu jakých představ a vizí,
je naše srdce lhostejné a skoupé?

Bratr a sestra jsou přece větve,
co vyrůstají z jednoho stromu.
Ze stejných kořenů získali sílu,
a na stejné místo chodili domů.

Já ale vím, že příjde znova čas,
věk nás opět blíž k zemi skloní.
My jako na jednom stéblu klas,
pochopíme – to náš zvon zvoní.