Bylas bláznivá...

V tolika věcech se Ti líbil,
bláznivá venkovanko
z hlavního města...

Líbala bys mu podrážky,
kdyby dovolil.
Byl nový ten pocit:
být spalována.

Jenže,
ta druhá
znala jeho ,,ale“.
Nutila jsi ji mlčet
pomocí jeho polibků.
Byla jak pěna.

Ale po každém sbohem,
se smála tvé naivitě.
Šeptala ti do uší
holé pravdy
bez příkras.
Prosila si,
ať to neříká
- marně.

Nenáviděla si ji
- i sebe.
Milovala jsi
- jeho.

Chtělas uhořet,
spalována citem...
ubývalo sil.

Ta druhá byla vytrvalá.

Mluvila o svědomí,
útočila na slabá místa,
byla s tebou pořád,
hlavně když jste byly samy,
a on neměl čas.

Ukazovala ti,
tvoje místo.
Prosila i nařizovala.
Tloukla tě i hladila.
Plakala pro tebe...

Nenáviděla si ji
- i sebe.
Milovala jsi
- jeho.

Ale nakonec...
poslechla si
tu druhou.

,,Dostala konečně rozum“,
tak se tomu říká.

Jenže...jak z toho rozumu nezešílet...?