Jsem zlodějka...

Ano.

Jsem požitkářská zlodějka.

Kradu...kdeco.

Co se mi líbí a co chci…to všechno si beru.
Bez výčitek.

Třeba včera...ráno cestou do práce:
na hřbitově hrabali listí.
Zpomalila jsem, a s přivřenýma očima nasála tu vůni.

zemitá znělka podzimu

A hned vedle...tam stály v řadách květníky plné chryzantém.
Ty barvy...a vůně taky – jak by ne.
Dobře, že je lidi nedávají už jenom na hroby...
pobrala jsem, co šlo...od bílé přes žluť, okr,
lila až po tmavou rubínovou...

nádhera mlhavého rána zapudrována

Loupím i v tramvaji.
Čučím ven, fascinována naprosto vším.
Oči údivem rozšířeny.
Tolik tvarů a barev...umělecká díla.
Jedno jako druhé.
Ale všechny jsou originály.

Lidé.

Kochám se...
oblečením
chůzí
tvářemi.

Snažím se zachytit letmé pohledy.
Občas si někdo všimne, a udiveně zdvihne obočí...
usměji se.
Chápu.
V dnešním uspěchaném světě, tak krutě chladném a anonymním...
taky by mi připadala divná cizí ženská,
co se jenom...dívá.

pojízdná galerie na kolejích

Jenže já koukám i jinam.

Fascinována...mraky
i čistou oblohou
počasím
volným místem v tramvaji
chutí zteplalého zeleného čaje, co si nosím v batohu
nějakou sladkostí, co si občas koupím – tuhle ta kokoska…ta teda byla!

A všechno, co jsem byla schopna pobrat, si střádám a schovávám na POTOM...

Až se zase ozvou ty poloprázdné sklenice v mojí duši.

To aby bylo...čím je naplnit.