Lekce

Pořád na něj musím myslet…

Na toho muže z tramvaje.

Kdo to byl a kam jel...a proč vlastně.

Byla to šestadvacítka.
A stalo se to – teď ani nevím, jestli opravdu
– tenhle pátek.

Sedím v tramvaji a čtu.
Dělám to tak pořád.
Jindy není čas, využívám dobu, kdy projíždím Prahou, a tak po půl hodinách
přečtu spousty knížek.
Třeba i jednu za den, když je tenká…
Navíc tak můžu vypnout hlavu, neslyším lidi kolem, a odpočinu si.

Jenže tohohle pána nešlo přeslechnout.
Seděl kousek ode mě, a měl zjevně upito.
Jenom jsem mrkla, a rychle zabořila oči zpátky do stránek.
To fakticky vidět nechci...

Ale stejně jsem viděla: naproti si sedl asi šestnáctiletý kluk.
Ten člověk na něj něco mluvil.
Kluk beze slova a znechuceně odvracel oči.

Nedivila jsem se…nesnáším to.
Ty opilecké řeči, blábolení…a pach piva.
Vracely se mi nedobré vzpomínky…

…chytla jsem nit, a četla dál.
Uběhla chvíle, a slyším: ,,No hele, ty si mi pěknej chlapeček..“

To snad ne !
Po zádech mi lítali mravenci a podívat se mi nechtělo.

Místo kluka, seděl naproti tomu drmolícímu chlapovi, malý, asi tříletý mrňous.
Maminka stála vedle.

Vlna mateřského strachu se ve mně vzedmula jako tsunami !
Co když mu něco udělá ?
Ať si raději odsednou, tohle si přece nemusí nechat líbit.

Mužský dále klopýtal po slovech, a matka toho človíčka klidně stála…a usmívala se ?!
No to snad ne.
Co je to za matku ?!

Copak nevidí, co je ten mužský zač ?
Hnusnej opilec, a určitě i smrdí pivem, a brrr…zvedl se mi žaludek.

S očima v knize, pokrytecky schovaná, jsem poslouchala.
Mluvil dál a dál…
Klučina mu odpovídal.
Naprosto otevřeně, jak to děti v tomhle věku umí, nestyděl se ani nebál.
Pán byl dojatý…chválil chlapečka, že je moc hodný a že se mu líbí, jak je vychovaný… maminka se dál usmívala.
Občas něco dodala, to když nebylo synkovi rozumět, ale byla uvolněná a nebála se.
Nakonec slyším: ,,No, my máme taky vnučku, ale rozmazlili jsme jí…ta není taková jako ty,
kamaráde…občas jí hlídám, děda blbec hlídá, no.“

Podívala jsem se na toho člověka – tuhle větu řekl strašně smutně…

Najednou mi to došlo.
Došla mi spousta věcí.

Viděla jsem svého tátu, taky tak fousatého a blábolícího…

Sebe v kůži toho mladíka, co dal najevo jen opovržení.

A pak – tu maminku, která nic neriskovala ( kromě mínění okolí) – a která darovala pár minut
…vzala na vědomí cizího opilce, co byl jenom k smíchu nebo k pohoršení…
a viděla v něm člověka.

Všechno se to stalo během pár vteřin.

Na Žižkově kluk a maminka vystoupili, a mávali tomu upovídanému pánovi.
Dítě se přitom uhodilo do hlavy a místo pláče se začalo chechtat !

Pak tramvaj zatočila vpravo k Olšanským hřbitovům.

Muž naproti na to reagoval směsicí pobavení a vzteku…,,tam já ale nechci…do pr…e!!!
No, vysaď mě mezi hřbitovama…dobrý, moc dobrý…“ *
A vratce vystoupil.

Myšlenky mi vířily hlavou… a zároveň se skládaly tak, jak měly.

Tramvaj jela dál, a já…skoro jsem zapomněla vystoupit.

Pohled do prázdna, na klíně batoh, sahala jsem po kapesníku…jen ta knížka,
co jsem četla, mi spadla na zem…malá, žlutá.

Mimochodem ta kniha se jmenuje: ŠKOLA ODPUŠTĚNÍ.

Ale že to byla lekce…

*( ta zastávka se fakticky jmenuje Mezi hřbitovy)