Něhy netřeba

V oblaku řvoucího ticha,
až do dna vypita,
v okolí popelnic
laciná rarita,
střepy dnů společných,
přestanu odmítat.

Není co hledat,
do cizích klínů sedat,
kuličky vzpomínek,
co se nestaly,
koulí se hranatě,
bez důlků zůstaly.

Černošedý popel
mého toužení,
křupe ti pod nohama,
ptáci oněmí,
něha je nevítaná.