Příběh jednoho muže

Musím to napsat.
Slíbila jsem to sama sobě.
Ale nevěděla jsem…jak.

Už vím.

Město je plné plakátů na film
,,Podivuhodný příběh Benjamina Buttona“.

Tříhodinová sága, obsazení podle mého gusta,
jistě získá pár slavných sošek….ale všude stovky fotek – nesnáším reklamu.

Nakonec jsem podlehla.

Jenže, ač byl ten film jistě zajímavý, skvěle natočený, myšlenka silná a nosná…
nachystala jsem si dva kapesníky…ale ono nic.

Asi jsem otupělá a otrlá, navíc prostředí seniorů a smrti znám, nebyla jsem překvapená.
Takhle to v životě zkrátka chodí.
A záleží na nás, co si odneseme z desítek setkání, jak nás promění zážitky,
jak se necháváme ovlivnit lidmi kolem sebe.

Zažívám také příběhy.
Jsou jiné, ne tak romantické, víc skutečné.
Takové, které by vydaly na scénáře, ale nikdo o nich neví.
Příběhy, které by nikdo zažít nechtěl.
Ráda bych…jestli chcete, tady je jeden z nich.

……………………………………………………………

Můžeme ho nazvat třeba: ,,Příběh jednoho muže“.

Ten muž prožil krásné dětství.
Byl jediným synem zubního lékaře na malém českém městě.
Židovského lékaře.

To krásné skončilo v Terezíně.

Nejdříve oddělili děti od rodičů.

Rozloučil se, ale maminku už neuviděl.

Později odjel s transportem mužů, ve kterém se znovu potkal s otcem.
Jeli do koncentračního tábora.
Osvětim.
Na rampě viděl tatínka naposledy…jak kráčí, spolu s ostatními nemocnými
a staršími, do plynové komory.
Zůstal sám.

Přežil.

……………………………………………………

Díky tomu, že byl mladý, a trochu se vyznal v práci elektrikáře, byl zatím užitečný…

Blížil se konec války, a přicházeli Rusové.
Nacisté v táboře likvidovali stopy…ale nestačili všechny zplynovat a spálit.

Sehnali vězně jako zvěř, a začaly pochody smrti…šli v mrazech, hladoví a polonazí…
Kdo nešel dost rychle, toho dozorci zastřelili.

Přežil.

……………………………………………

Po válce se rozhodl studovat elektrotechnickou fakultu – splnil svůj soukromý slib z lágru.
Díky zájmu o tenhle obor přežil .

Všichni jeho příbuzní, několik desítek lidí,
všichni zahynuli.
S velikým úsilím, a zcela sám,
vystudoval, a stal se inženýrem.

Jenomže na to, že je Žid, se v Čechách nezapomnělo.

Podruhé už to zažít nechtěl.
Emigroval.

……………………………………………

Třicet let žil ve Venezuele, pak v USA.
Jako emigrant to neměl lehké.
Ale bojoval…
Naučil se španělsky, tvrdě pracoval, oženil se,
měl dceru…jenom srdce ho zradilo.
Dostal těžký infarkt.

Přežil.

……………………………………………

Po smrti své ženy, když jeho dcera měla rodinu a byznys v USA, si dovolil luxus….
znovu začal toužit po domově.
Konečně se mohl vrátit.
Bylo po sametovém listopadu, a on mohl…domů.
Byl už starý a nemocný, nikoho tady neznal, ale cítil se být Čechem.

Přijel…koncem devadesátých let, a v rámci možností svého zdravotního stavu a věku,
tady žil – v klidu a spokojeně…

Pak jednoho dne čekal na tramvaj.
Bylo to dopoledne, jel na oběd do jídelny.
Na ostrůvku stálo plno lidí, čekal, až bude místo, aby nastoupil.

Zčistajasna se objevil nějaký mladík, a pospíchal dovnitř.

A tento starý muž byl sražen zpátky na chodník !

Upadl na bok, udeřil se do hlavy, všechno ho bolelo…ale okolostojící mu pomohli vstát.
Necítil se dobře.
Nastoupil do tramvaje, a odjel do blízké nemocnice.

Tam ho zrentgenovali, nic neobjevili, a poslali domů.
Byl pátek, a na kontrolu se měl dostavit v pondělí.

Obdivuhodně všechno snášel, a divila jsem se, že neprojevil hněv:
ten člověk, mu přece ublížil.
Proč nezavolal policii ?
Ale pan inženýr o tom nechtěl mluvit.
Jenom se usmál.
Bylo to s podivem.

Někteří lidé si o něm totiž mysleli, že je přecitlivělý, a že si stěžuje často na věci,
které jiným nevadí.
Ale nevěděli, co všechno prožil…chystal se napsat o tom knihu.
Chtěl, aby dnešní mladí lidé věděli, co se za války dělo.

Velmi ho ovlivňovaly změny počasí.
Snad i proto, že žil tak dlouho v Caracasu, kde je průměrná teplota 25 stupňů,
bez období dešťů.
To byl důvod.
Jenže on necítil potřebu se obhajovat.
Byl to velice jemný, kultivovaný muž.

Ve svém věku se dokonce naučil pracovat s počítačem.
Jako technik se o vše nové zajímal, také se cítil více v bezpečí,a mohl podle potřeby komunikovat se svou dcerou, žijící v Americe.
Bez mobilu neudělal ani krok.

……………………………………

Od pátku se jeho stav zhoršoval…necítil se dobře.
A měl zácpu.
Banální věc…
Jeho lékařka to přičítala posttraumatickým změnám.
Lidé kolem si pomysleli : zase si dělá o sebe zbytečné starosti.

Ale jemu bylo pořád hůř.

V pondělí šel do nemocnice na kontrolu.

Už tam zůstal.
Šel hned na operaci…

Při pádu si částečně uskřinul břišní kýlu.
Proto ta zácpa.
Kdyby přišel o pár hodin později, mohlo to mít vážné následky.

A co se dělo dál ?

Měl za sebou operaci.
Dovezli ho na oddělení JIP.
Byl po narkóze dezorientovaný, potřeboval dát vědět známým, a také své dceři, co s ním je.
Jel do nemocnice pouze na běžnou kontrolu, neměl sebou žádné věci, ani své léky,
které léta užíval.
Sestry ho uložily na lůžko, ale nikdo neměl čas ani zájem, postarat se víc.
Ležel, do žíly mu odkapávala infůze…na zvonek nedosáhl, a sestry se věnovaly něčemu jinému.
Viděl je za sklem.
Snažil se volat, ale moc to nešlo.
Vedle něj, na stolku, byly jeho věci.
Natáhl se pro mobil, a vytočil číslo…a

…………………………………………

A dostal hrubě vynadáno:
Tohle nemůžete, dědo ! Dejte mi ten mobil ! Tady se nesmí volat, rušíte nám přístroje !

Snažil se vysvětlit, že potřebuje dát zprávu…nemohly by zavolat ony ?

Odpovědí mu bylo zavření mobilu do nočního stolku.
Až tam dolů, kam rukou s infůzí nedosáhl.

A byl klid…

Cítil se hrozně.
Opuštěný a ponížený.

Přátelé ho sháněli, a také ho našli.

Už nebyl sám, míval časté návštěvy.

Bohužel další vyšetření ukázalo, že tu noc, kdy ležel osamělý na pokoji,
dostal rozsáhlý infarkt.
Srdce, už dříve postižené, bylo zasaženo natolik, že pracovalo jenom na deset procent.
Nemohl se hnout, těžce dýchal i za pomocí přístrojů.

Lékařka doporučila zavolat dceru z USA, a to s tím, že stav je vážný, aby spěchala.

………………………………………………

Dcera se snažila přiletět co nejdříve.
Už cestou si zjišťovala informace…konzultovala další postupy léčby.

Podařilo se jí domluvit otci operaci v IKEMu.
Jediná možnost, i když značně riskantní, byla zvláštní typ kardiostimulátoru.
Ale když se nepodnikne nic, zůstane její otec ležet…a kdoví, jak dlouho by žil.

Pan inženýr souhlasil.
Dokonce se na to těšil.
Když jsem za ním v IKEMu byla, zajímal se o místo, kde by mohl rehabilitovat, chápal,
že to je na dlouho, za ten měsíc přišel asi o šest kilo svalové hmoty.
Byl velmi slabý, ale klidný.

Povídal mi, jak si udělá svou oblíbenou snídani, až bude zase doma…

Operace se zdařila.
Všichni spokojeni…srdce pracovalo tak, jak mělo.

Do toho se blížily vánoční svátky.
A z IKEMu se snažili přeložit co nejvíce nemocných.
Dcera pana inženýra tomu nerozuměla.
Proč by se omezoval provoz ?
Svátky ?
Vždyť tady má její tatínek veškerou péči, rehabilitační sestra s ním cvičí…
a jsou tady další volná lůžka – kdyby potřebovali někoho léčit.

Nejde to, řekli jí.

A otce převezli do jiné nemocnice.
Řekli jí, že na rehabilitaci…věřila jim.

……………………………………………….

Jenže to bylo trochu jinak :

když přišla za otcem na návštěvu, hned po převozu, už měl na sobě košilku, co se vzadu rozevírala, a nesahala ani ke kolenům.
Ležel na pokoji se dvěma pacienty v bezvědomí, kteří spěli ke smrti.

Službu měla jedna setra na celé oddělení…byly svátky, přece !

Když se ptala primářky, řekla jí, že prostě nemá lidi.
Ani na běžnou péči ne, natož na rehabilitaci.

Dcera chtěla tatínkovi zaplatit klidně soukromou sestru.
Ne, to u nás nejde – bylo jí řečeno.
Nevěděla, co to znamená zkratka LDN…

Za dva dny po přijetí její otec zemřel.

……………………………………………………

Přežil válku, koncentrák, emigraci….ale zabilo ho něco mnohem běžnějšího…

Kdyby ho ten opilec neporazil…kdyby k němu byl personál slušnější…kdyby ho nepřeložili
ze špičkového pracoviště, krátce po náročné pětihodinové operaci, do léčebny, kde nebyl dostatek personálu…kdyby.

Ale to kdyby mu život nevrátí…

……………………………………………………….

Odpočívá na hřbitově mezi svými lidmi a mezi tabulkami se jmény….
jmény těch, co vystoupali k nebi z komínů kremačních pecí…všechno přežil,
aby nakonec skončil svůj bohatý život takhle.