Hrabací

Velikonoce…
po dlouhé době jsem je prožila venku, na chatě.

Ticho.

Následkem ,,čehosi“ nedávno vybuchla televize, a jelikož s námi nebyla babička, mohli jsme si odpustit i rádio s jedinou zachytitelnou stanicí, pojmenovanou – chudáci rytíři – Blaník !

Když člověk jede ve dvou s pubertálním synem, co denně paří na počítači, a ví, že ,,tam“, nebude ,,co dělat“, musí se vybavit podle toho.
Batohy vážily dost, ale vyplatilo se: přelouskal téměř čtyři knihy a po televizi se neptal, počítač ani nezmínil…a sám od sebe pomáhal.

V pátek a sobotu jsme se nezastavili.
Mohlo za to hlavně listí.
Může mi někdo vysvětlit, proč musí mít sousedi pozemek plný starých dubů,
a proč vítr fouká výhradně směrem k nám ?!

Asi se divíte, proč hrabeme listí v dubnu.
No, no…dobře.
Stalo se.
Loni jsme to nějak nestačili…

Takže hrábě…a hrrr na ně!!!

Musím podotknout, že náš pronajatý pozemek se nachází celý na svahu,
a tím větší to je ,,zábava“.
Klouby úpí, jak se snaží držet balanc, pytle se plní, nohy poslušně šlapou po schodech dolů
a zpátky…

Prostě jen tak hrabete a čistíte si hlavu.

Stalo se mi poslední dny pár věcí…a já ani neměla čas myslet na ně.
Ale bez tolika služeb bych si nemohla o to volno říct.

Jeden blízký člověk byl na pravidelné kontrole na onkologii.
Uplynulo už 12 let…a najednou !
Čekání na výsledky je nekonečné…

A v práci ?
Měla jsem starost o jednoho klienta.
Jeho prognóza byla zlá, a doufala jsem, že budeme spolu až do konce.
Váhala jsem brát si to volno…
když už bylo všechno zařízené, náhle mu vysadili léčbu, a on ze dne na den ulehl
…a všechno vzdal.
Bojovali jsme – rodina byla s ním….analgetika, polohovací lůžko, hydraulická matrace.
Zdálo se, že se mu ulevilo…,,zastoupí mě kolegyně, držte se, než se vrátím „…

A pak, ráno, když jsme šli na vlak…volala jeho žena, že její muž umírá.
,,Byl“ tam ale se mnou…
s jeho manželkou jsme si psaly smsky…opravdu odchází
- podle posledních informací je na klinice na kyslíku…a rodina je s ním….

Bylo toho víc, na co jsem musela myslet.

Součástí toho byly Velikonoce…

V neděli jsme byli na mši v novém hospicu.

Malá kaple, kde se střídají tři místní církve…

kolem pokoje, kde lidé čekají před cestou někam, kde jim bude určitě líp,
než jak jim právě je…
myslela jsem na výsledky vyšetření…a na to, jestli sem nebudu chodit na návštěvy…
na toho klienta, co možná už nedýchá…
na dobu, co jsem sama v podobném hospicu pracovala, na pacienty, které jsem držela za ruku,
vytírala jim ústa štětičkou s citrónovým glycerinem, a jejichž dech jsem poslouchala,
když slábnul…

Ale tomu všemu předcházelo – hrabání listí !

Mechanická záležitost, při níž vám plynou myšlenky jako vlnky.
Pokojně.
Beze spěchu…svaly pracují…mozoly se tvoří…pot stéká….

Zenoví mniši mají svá košťata, hrabičky a suché zahrady.

MY máme listí !

Věřte mi, že to fakt pomáhá.
Hrabete…

Život a smrt.
Pohyb a strnulost.
Světlo a tma.

Srovnalo se mi to v hlavě…a zahrada je čistá:-)
…………………………………………………………

Děkuji tímto svému učiteli…velkému vzoru:

gabkine, díky !

Už vím, proč to soustředění, ty rytmické pohyby…i zlomená násada…díky !

Připojuji jedno japonské přísloví:

,,Chceš-li být šťasten den, opij se,
chceš-li být šťasten rok, ožeň se,
chceš-li být šťasten celý život, založ si zahrádku.“

A já ještě skromně připojuji :

připrav si hrábě !