Splývají mi dny

Splývají mi dny…

Vsakují jeden do druhého, jako rum do piškotů.

Akorát chutnají o něco hůř.
Asi jako stará houska v nemocničním kafi.
Víte co myslím ?
Tu slizovitou hmotu klesající ke dnu špatně umytého erárního kafáče.
Hrnek dělá stopy na béžovém nočním stolku…a smrdí.

Já mám ráda meltu.
Tu domácí…

Před lety jsem dělala v psychiatrické léčebně.
Bílé kafe jsem s chutí pila…dokud jsem jednou neotevřela termosy na svačinu,
nezalovila v tom nalevo naběračkou, a na ní visela
– špinavá utěrka.
Ještě teď bych zbaběle vrhla…a to se považuji za osobu, která snese celkem dost.

Takové pocity mívám poslední dobou…je mi nanic.

Z času, který plyne
do sklepení,
do jeskyně,
masky mění – tahle svině,
ničí snění…nedá jiné.

Člověk čeká voňavý kafe…a hele: smradlavá utěrka!

Asi to bude v nadějích, co se staly měřítkem skutečného.
Balónky, co praskaj…jako obal ze sady mýdel ,,šeřík“ k MDŽ.
Puchejřky.
Palcem na ně zatlačíš...a prásk!
Víš, že se to musí stát, ale stejně to malinko překvapí.

A pak i ty práskací mačkátka dojdou…a máš prázdný dlaně.
A sebe.
Což je teprve průšvih…

Splývají mi dny…je mi nanic.

A tak nějak mi dochází,
že nestačí vyměnit bílý kafe za rum.