Tak tedy dnes...

Tak tedy dnes…
kino promítlo všechny obrázky,
vrchní s účtem asi hledá cestu,
židle tlačí,
puget vadne…
a pak ta věta: ,,Půjdeme ke mně ?“

Pauza,
srdce v krku,
zatajený dech…

a jeho oči plné něhy.

,,Ráda“.

Tajné přání : ať se něco stane,
zastaví se čas,
nepřijede taxík…
marně.

,,Tak tady žiju, pojď dál.“

Jak je všechno neskutečné,
je to sen…sen…sen
- není.

Je to tragikomedie s trapným koncem,
a herec v hlavní roli nezná text.

Dobře,
ať to mám za sebou…

já text četla,
a těch pár herců odmítlo roli na prvním řádku…

chápu je.

Děj se vine…
jako had
jako zmije.
Nechci hrát,
ale nemám východisko.

Polibky.
Doteky.
Šaty klouzající z těla.

nedá se to zastavit…
jsem nesena krásou,
která brzy zledovatí
v rozpaky,
odpor,
v hnus
nebo zděšení…

mohla jsem to říct hned

proč ne ?
fascinace vlastní pohanou ?
touha mít aspoň něco ?
naděje ?

kdoví

Ale ta právě končí…

,,Smím ? Rád bych sám…“

. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

ticho

(tohle už znám na sto způsobů – zděšené nebo naštvané ?)

jenže on řekl:

,,Buď mou amazonkou, prosím !“

...a políbil TO místo,
kde nebylo nic.