Prala se duše...s tělem

Prádlo se dopralo
a duše taky...v pračce dnů.
Ovšem se stopami prášku.
Asi málo slzí.

Prala se jako ďas,
ta duše.
Jako na život a na smrt,
jako dračice lítá,
jako beze smyslu.

Kéž bych znala proč.

........................................................

Odpověď čeká za paravánem
normálního.

Za ním odkládám svoje masky,
svlékám se z kůže jako had,
drtím sama sebe na kaši,
kterou pak hltám,
a odporně zvracím.

Koloběh ano-ne.
Světlo-temno.
Síla – slabost.
Odvaha-strach.
Ona-Já.

Kdy nadejde TA chvíle ?

Až TAM na Věčnosti, ve kterou věřím, v níž doufám ?
Nebo se podaří setkat se napůl cesty, a zahlédnout se na vteřinu ?
Vidět svůj stín ve tmě, a nevidět ho na slunci ?

Ale chci to vůbec?
Nevím...
Ona by se potkat chtěla.

Co musím udělat ?

Obejmout se.
Svléknout ze sebe šaty minula, maskovací hadry, spláchnout šminky,oholit si hlavu
...a lkát
...a posypat se popelem
...a smát se šíleným smíchem
...a zraňovat se do krve
...a vyjít do ulic,
a nechat se poplivat všemi,
a chodit od domu k domu – a nebýt přijata.

A v bolestech vystoupat na Horu,
a sbírat odvahu ke skoku do propasti.

Tam – v okamžiku pravdy – co může trvat tisíc let
nebo pár vteřin,
rozhodnout se.

Ano ?

Vytryskne pramen.
Uslyším.
Poznám.
......................................................

Potíž je v tom,
že k Hoře je daleko,
a z pohodlí za paravánem jeden nerad leze.