Američanka v Rusku II

*** První cesta do Ruska: 4.-11. listopadu 2006 – pokračování ***
V Pudoshi jsem byla 2 dni, byla jsem tam podrobena výslechu zase od jiné sociální pracovnice, dobře jsem si pokecala s příslušnou lékařkou a hlavně s ředitelkou sirotčince, kterou už znám od loňska. Z těch 7 dětí, co u nás vloni byly, jsem se courala po „městě“ se třemi stejně starými holkami a bylo to docela fajn. Řidič a moje průvodkyně jaksi nebyli na tu zimu připraveni a trávili většinu času spolu bůhví kde, takže jsem měla svatý pokoj a mohla jsem se věnovat holkám. Bylo to fajn, zrovna měly prázdniny, neboť v pátek byl svátek zvaný Den Milice.
Sranda byla, ze v den našich voleb 7. listopadu, 89. to výročí nechvalně známé říjnové revoluce, pochodovaly po Rudém náměstí v Moskvě opět vojáci a jezdily tanky. Ovsem oficiálně to mělo být na počest 65. výročí zastavení německých armád před Moskvou. O nějaké říjnové revoluci nepadlo ve zprávách ani slovo, ovšem staří komouši si nejspíš zase přišli na své. No, a co se týče normálních lidí, tak někteří byli příjemní a někteří ne. Hlavně postarší ženské byly hotové „baby Jagy“, ale ne vždycky. Dost chlapů s komunistickými ksichty zastávalo „veledůležité“ funkce třeba šatnáře v restauraci nebo vrátného v hotelu. Takže se nedivím, ze jim ten „nový režim“ moc nejede pod fousy. Ale je to skutečně „nový režim“? Když zakazují filmy (Borat) a oslavuji říjnovou revoluci pod rouškou něčeho jiného?
No, a pak následovala cesta domů. Zase 8 hodin v tom rozhrkaném žiguli. Zpestřena byla tím, že nám uprostřed ničeho spadl vejfuk. Ještě že jsem měla sebou „duct tape“ pro případ, ze by mně na letišti zruinovali zavazadla. Tak řidič vejfuk přilepil a za strašného rachotu jsme dojeli to jakési „strojně-traktorové stanice“, kde normálně spravovali náklaďáky svážející dřevo, a tam nám to svařili (doporučil zase jeden Armén). Večer se řidič Arud ukázal jako grand, neboť nás (mne a překladatelku) v Petrozavodsku pozval do nadherné restaurace specializující se na kavkazská jídla a sám to zaplatil (jinak jsem do te doby všechno a všude platila já). A v 11 večer jsem zase svištěla nočním vlakem zpátky do St. Petersburgu, tentokrát jsem měla sama pro sebe kupé pro 4 lidi.
V St. Petersburgu jsem měla celý den sama pro sebe bez „dozoru“ a strávila jsem ho v Ermitáži. Sranda byla, ze člověka nepustí dovnitř v kabáte, tak jsem musela čekat asi hodinu ve frontě, než se v šatně uvolnilo místo na moji bundu. Zakoupila jsem si elektronického průvodce v angličtině a celý den jsem koukala na nádherné obrazy všeho druhu. Zdaleka jsem neviděla všechno, člověk by na to potřeboval nejméně týden. Jo, a ten Zimní palác je součásti Ermitáže, kterou tvoří dohromady asi 5 velkých budov na břehu řeky Něvy.
No a když už jsem byla v St. Petersburgu, tak jsem zatoužila vidět Kirov Balet. Jelikož Kirov byl nejspíš nějaký komunista, tak se to už nejmenuje Kirov Balet [*Mariinskij těatr - Mariinskij balet]. Nějak jsem nepochopila, jak se to vlastně jmenuje, Je to součásti jakési Akademie Mussorgského a konalo se to v divadle Michajlovského [*zřejmě se jednalo o hostování]. Viděla jsem Dona Quijota. Balet byl nádherný, ale orchestr mne poněkud připomínal orchester Boulder High School, hrál dost těžkopádně a občas i falešně.
Pak jsem šla asi na 4 hodiny do hotelu spát a v 3:30 ráno jsem musela vstávat, neboť letadlo do Frankfurtu mně letělo v 6:30 ráno. Bylo cele zamrzlé a museli ho odmrazovat, stříkali na něj nějaký sajrajt z náklaďáku. Ve Frankfurtu jsem se flákala 5 hodin a koupila jsem si tam mrňavou CocaColu za 3 Eura. Hrůza! Odtud jsem letěla přímo do Denveru, let trval 10 hodin. Vedle mne seděl nějaký Arab v plném (a smrdutém) hábitu a přes uličku nějaká ženská, která se ihned po přistání poblila (to už jsem stála v uličce těsně vedle ní). Podařilo se mi propašovat čerstvé brusinky, které vlastnoručně natrhaly děti ze sirotčince. No, a když jsem konečně vylezla z terminálu, tak jsem viděla, jak RTD autobus do Boulderu „mizí v dáli znenadáni“ a tak jsem musela hodinu čekat na další.

*** Mezihra ***
Pak bylo dlouho “ticho po pěšině”. Akorát se objevovaly všelijaké nové dokumenty, které jsem musela sehnat, notářsky ověřit, a “apostillovat” pro použiti v Rusku. Celá rodina musela mít “FBI clearance”, to znamenalo další otisky prstů, které se posílaly kamsi do West Virginie. Na FedEx mne sdělili, ze do tohoto místa nezaručují, ze to bude doručeno příšti den. Což bylo nakonec jedno, protože ta procedura trvala skoro 3 měsíce.
Potvrzeni od CPA, ze vlastním barák, jakou má cenu a kolik za něj ještě dlužím. Mezitím další dokumenty ztratily platnost a musely se shánět znovu (lékařské povrzení, policejní potvrzeni, atd.)
Načež přišla bomba. Nejdřív zakázali mezinárodni adopce v Bělorusku, pak v Rusku a nakonec dokonce i v Číně. Sypalo se to na mne ze všech sdělovacích prostředků najednou, ale ta ženská z adopční agentury mne ujistila, ze adopce, které jsou už v procesu (jako ta moje), se ještě povolují dokončit.
Načež přišla ještě větší bomba. Ty rusky kurvy požadovaly za dokončeni adopce dalších 7,000 (dolarů, ne rublů). Zároveň mi sdělili, ze mám soudní jednaní v Petrozavodsku za 3 týdny. Kde jsem měla, proboha, během 3 týdnů sehnat dalších 7,000? Už tak jsem byla málem na mizině, k tomu ještě letenky a 7,000 v hotovosti na útraty v Rusku, kde budu zase každému všechno platit. Naštěstí se mi podařilo rychle si nahonem vypůjčit z “retirementu”, od kamarádky a od dcery.
A 6 dni před odjezdem další nervák. Abych tam mohla jet kvůli té adopci, tak jsem potřebovala oficiální pozvání od Ministerstva školství Karélie, které ty ruský kurvy podepsaly (a poslaly) až v pondělí (měla jsem letět v sobotu). DHL to pozvání doručila až ve čtvrtek, to bych absolutně nemohla stihnout. Naštěstí ruské vyslanectví ve Washingtonu (respektive ta agentura, která to tam vyřizovala) požadovalo jenom kopii toho pozváni, která mne hned v pondělí přišla internetem. Vízum jsem dostala ve čtvrtek (zase 4 kila v čudu), originál toho pozváni v pátek, a v sobotu jsem vyrazila.