Američanka v Rusku III

DRUHÁ NÁVŠTĚVA RUSKA: 23.června – 20. července 2007

*** Cesta do Pudoshe***
Letěla jsem Deltou z Denveru do Atlanty a z Atlanty přímo do Moskvy. Když v tom druhém letadle začali mluvit rusky, tak jsem s hrůzou zjistila, že jim rozumím jenom snad každé desáté slovo. V Moskvě jsem se vyvalila z letadla v neděli dopoledne. Na letišti Šeremetěvo , které se nachází na severozápadě Moskvy, mně čekala průvodkyně s autem, a okamžitě mně sdělila, že večer nepojedu do Petrozavodska vlakem, ale letadlem, že prý na vlak už nebyly lístky a že to stojí stejně jako dvojmístné kupé jenom pro mne. Letět jsem měla z letiště Vnukovo, které se nachází na jihu Moskvy. Přejet Moskvu autem z jednoho letiště na druhé trvalo 2 hodiny, a to tam prý v létě je menší provoz, normálně to má trvat 3 hodiny.
Jelikož do večera bylo ještě dost času, tak jsme to vzaly přes Rudé Náměstí. Na Ruďasu mávali sovětskými prapory obstarožní komunisté, prodávali tam Stalinovy knihy a hádali se mezi sebou. Také se tam nacházely krásné modré šlapací kadibudky a u nich už méně krásné hajzlbáby nebo hajzldědci vybírající vstupné (10 rublů = 40 centů). Jelikož jsem osoba dost vysoká a dost tlustá, tak jsem měla strach, že když si stoupnu nahoru, tak se ta kadibouda se mnou překulí. Nepřekulila, ale zakymácela se a hajzlbába si mě pak měřila velice nepřívětivým pohledem. Moskva je placatá jak Oklahoma, nad ní se vyvyšuje akorát socha létajícího Gagarina ve vzduchu, socha stojícího Petra Velikého na lodi (fotky) a universita v Leninských Horách, což je další placka asi tak 20 metrů nad zbytkem Moskvy.
Turbovrtulové letadlo, které mě mělo dopravit do Petrozavodska, mě naplňovalo hrůzou. Bylo tam 24 míst, smrdělo to tam ztuchlinou, většinou sedadel se nedalo pohybovat a neměly vzadu kapsy. Stav záchodu jsem raději nezkoumala. Když zapnuli vrtule, tak se celé letadlo začalo natřásat jako slepice na vejcích, a letušák začal rozdávat pytlíčky na blití. No nazdar, drahý oběd, co jsem si dala na Arbatu asi zmizí v pytlíčku. Nezmizel. Let byl kupodivu velice klidný a já jsem usnula jak jezule. Probudila jsem se, až když letušák sbíral krabičky od večeře. Přinesl mně ji také a jídlo bylo rozhodne lepší než na Delta Airlines: Uzený losos, dobrý salám, křupavé housky, makový koláč, atd.
Let trval 3 hodiny. V Moskvě bylo slunce a horko, v Petrozavodsku mraky a psí zima. Letiště bylo uprostřed lesa a přistávací dráha vypadala jako opuštěná dálnice. Na popraskaném betonu rostla tráva, letadlo přistálo na jedné půlce té dálnice a po druhé dojelo k terminálu velikosti Baronova baráku. Je to zároveň i vojenské letiště, civilní letadla odtamtud létají jednou denně akorát do Moskvy, do Sankt Petersburgu a do Helsinek v sousedním Finsku (tam je to neubliž). Petrozavosk se nachází zhruba na stejné zeměpisné šířce jako Dawson City v Yukonu a Fairbanks na Aljašce.
V pondělí jsem vyrazila do dětského domova v Pudoshi, opět s tou samou průvodkyní a šoférem, akorát už místo žiguli měl volhu. Cesta už nebyla krásně zarovnaná sněhem, ale samá díra jako cesta na Coloradský potlach. Arud se po těch výmolech hnal jako šílenec, Volha dost často letěla vzduchem, cestu okolo jezera jsme zvládli za 4 hodiny.

*** Čekání na soud ***
Zase jsem jim všem (a sobě) musela platit motel a jídlo. Už jsem toho začínala mít po krk. Takže jsem se v dětském domově začala zajímat, kde by se tam dalo bydlet a jak tam dojet. Měla jsem kliku. Do dětského domova každý pátek přišla lékařka a prohlížela všechny děti. Ta měla známé lékaře, bydlící v paneláku, kteří by si rádi přivydělali nějaké peníze a byli ochotni mě za ně týden přechovávat a krmit. A do Pudoshe se dalo jet lodí přes jezero a pak 30 km autobusem. Takže jsem se s nimi na vlastní pěst domluvila. Druhý den na mně průvodkyně i šofér koukali jak kakabusové, pochopitelně se jim nelíbilo, že se bez nich obejdu a tudíž jim nemusím nic platit. Zpátky jsme jeli stejným způsobem, akorát pršelo, takže Volha nejenom létala vzduchem, ale také klouzala v blátě.
Ve středu jsem zase se sestrou té průvodkyně chodila po všech možných doktorech, dokonce mně dělali rentgen plic, to mi dělali naposled ve Vídni před 37 lety, když jsem se chystala odjet do Ameriky. Ta sestra byla lékařka a všude měla známé, takže jsem nemusela nikde čekat. Apointmenty tam neexistuji, lide tam jednoduše přijdou a čekají tam třeba celý den, až na ně přijde řada, někdo má třeba číslo 105… Akorát jsem měla obavu, abych tam ještě na poslední chvíli něco nechytila. Také jsem byla plavat v jakémsi docela pěkném krytém bazénu, akorát tam chtěli po každém nejenom peníze (200 rublů za hodinu, 50 rublů za každou další), ale i potvrzení od dermatologa, že jako nemám žádnou kožní chorobu, což mi ta lékařka napsala. Ve čtvrtek jsem si sama vyrazila lodí na ostrov Kiži. To je takový ostrov na Ladožském jezeře, celý ostrov je národní park a je tam starý kostel dělaný jenom ze dřeva a jiné staré budovy. Zase jsem měla kliku, bylo velice hezky, teplo a slunce svrtilo, to byl snad nejhezčí den za cele 2 týdny, co jsem strávila v Petrozavodsku. Tam jsem také viděla haldy turistů všech národností, ale ti nepřijeli na obyčejné lodi jako já, ale na jakýchsi “cruise ships”, které sice nebyly tak velké jako na Aljašce, ale zato po nich turisté mohli brázdit matiku Rus po všelijakých propojených řekách, jezerech a kanálech.

*** Soud ***
No a v pátek byl soud. Byla jsem pěkně nervózní, soud měl být v 9, ale začal až v 10:30. Ono to Rusko je skutečně už napůl v Asii, přijít někam o půl hodiny či hodinu později je tam docela normální. (Jediné, co tam bylo na čas, byly lodě, vlaky a letadla). U soudu jsem měla jinou překladatelku, učila angličtinu na universitě a mluvila anglicky skutečně dobře. Všechno překládala okamžitě, zároveň s tím, jak kdo mluvil. Byla tam soudkyně, asi tak mého věku, prokurátor v uniformě, což byl mladíček sotva 30-tiletý, ředitelka dětského domova (něco přes 50) a socpracka z Pudoshe (něco přes 30), z které jsem měla největší strach, neboť mě při mé první návštěvě podrobila křížovému výslechu a tvářila se velice nepřátelsky. Od lidí, kteří si odtamtud odvezli dceru v lednu, jsem věděla, ze je proti mezinárodním adopcím a proti rozdělování sourozenců (Ljuba má v dětském domově starší sestru). No, překvapila mne. Souhlasila s adopcí do USA a dokonce prohlásila, že je to pro Ljubu lepší než žít nadále v dětském domově. I Ljubina sestra údajně prohlásila totéž. Načež mě tam k mému úžasu před soudem začala vychvalovat, jaká že budu pro Ljubu dobrá matka, a tak. Já jsem jenom zírala. (Ředitelka domova mne také vychvalovala, ale to jsem věděla, ona u nás před dvěma lety byla, znala celou moji rodinu, můj barák, Ljubin pokoj, atd.) Načež se do té socpracky pustil ten prokurátor, jak to, ze se děti neadoptují do Ruska, ale do ciziny. To se zase rozčílila ředitelka domova, prohlásila, ze Rusové na ruské sirotky kašlou, že nikdo z těch nových zbohatlíků žádné dítě neadoptoval, a Rusové, pokud vůbec adoptují, tak si berou nemluvňata rovnou od těhotných matek. No, dopadlo to dobře. Prokurátor adopci doporučil a soudkyně ji prohlásila za platnou od toho dne, 29. června.

*** Poslední dny v Pudoshi ***
Museli jsme počkat ještě 10 dní, tedy do 9. července, což byla doba, do které se kdokoliv z přítomných mohl proti soudnímu rozhodnutí odvolat k všeruskému soudu v Moskvě. Tak jsme to šli s Ljubou, ředitelkou a jejím mužem oslavit do karelské restaurace. Dala jsem si tam medvěda, ale moc mi to nechutnalo.
Večer po soudu jsem byla v hale místní filharmonie nikoliv na koncertě, ale na volbě královny a krále krásy, Miss Karelia, Mister Petrozavosk a Miss Polonia, neboť v Petrozavodsku žije polská menšina (nikdo už neumí polsky, jejich prarodiče pocházejí z východního Polska “osvobozeného” Rudou armádou. Následně byli odsunuti na daleky sever). Kupodivu to bylo velice pěkné. Přihlásit se mohl kdokoliv mezi 14 a 26 lety a z nich se vybíralo do finále. Nešlo ani tak moc o krásu, ale hlavně o to, co a jak kdo umí. To bylo až neuvěřitelné. Skoro profesionálně tančili a zpívali, sólově nebo ve skupinách, měli nádherné hlasy, pohyby a perfektní koordinaci, těžko si člověk mohl představit, že to byly většinou ještě školou povinné děti a studenti.