Američanka v Rusku VI

*** Moskva ***
V Moskvě jsme se vykutáleli zase do pěkného slunečného počasí a k nové průvodkyni. Ta nás vedla hned do dětske nemocnice, kde zase prohlíželi Ljubu. Byly jsme poměrně teple oblečené, ve vlaku jsem spaly také oblečené, venku bylo teplo. Takže jsme do té nemocnice dorazily krásně spocené a značně hladové. Pak nás průvodkyně vyklopila u McDonalda na Arbatu a odjela na americké vyslanectvi podat žádost o Ljubino vízum. Ljubě hamburgery nechutnaly, zato french fries si dala dvakrát a k tomu blaženě popíjela CocaColu. Tak jsem si říkala, že to s tou výchovou pěkně začínám, french fries a CocaColu k snídani! No ale on už “čas oběda byl …” U toho Mc Donalda bylo také McDonald Café, kde jsem já dala velké cappuccino a kus dortu, to až po tom Ljubině nedojedeném hamburgeru. Jo, a u toho McDonalda byly nejlepší a nejčistší záchody, co jsem viděla kdekoliv jinde v Rusku včetně letiště. Zkrátka normální čisté záchody, asi tak velké jako na Denverskem letišti, s toaletním papírem, zadarmo (!!!), a s hajzlbábou, která tam nepretržitě uklízela.
Pak nás průvodkyně odvezla do hotelu. Na mě šly mdloby, neboť jedna noc v Holiday Innu v Moskve stojí 300 dolarů. Průvodkyně mne ujistila, že jedna noc v hotelu Slavjanka stojí jenom 160 dolarů, což bych v Moskve stejně zaplatila za ubytováni v paneláku u nějaké rodiny (v Pudoshi mě to stálo 350 rublu = 14 dolarů a v Petrozavodsku 35 dolarů). Tak jsem si říkala, no nazdar, to bude nějakej děsnej pazl! Nebyl. V dobách “zlatých časů SSSR” to byl hotel pro vysoké armádni papaláše. Teď to byl hotel pro normálni lidi, ale převažovali tam vojáci a také tam byl vojenský pořádek. Na každém patře byla “děžurnaja baba Jaga”, které se musel pokaždé odevzdat klíč od pokoje. Místo klíče človek dostal jakýsi kus papíru, který musel ukázat u vchodu “vrátnému” ve vojenské uniformě pri návratu do hotelu. I když tam byly nápisy v ruštině i v angličtině, zadné cizince a už vůbec ne Američany jsem tam nezaregistrovala. Zamračení vrátni u vchodu nejspiš věděli, kdo jsem, protože po mne nikdy ten kus papíru nechtěli. Hotel byl to blízko olympijského areálu z roku 1980, který je teď totálne zprivatizovaný. Jsou tam luxusní “health clubs”, restaurace, obchody a striptýzové podniky. Poblíž bylo také ruské vojenské muzeum, velice poučné. Vstupné bylo minimálni a stejné pro cizince i pro domáci (valily se tam haldy cizinců z autobusu), ale když by tam chtěl někdo fotit, tak zaplatil navíc značnou sumu. Já jsem si velijaké ty tanky, raketové vozy, letadla a helikoptéry, co byly venku, vyfotila zadarmo přes plot z vedlejšího parku.
Ve středu nás průvodkyně zase vzala na Ruďas a na prohlídku Moskvy a přitom nám vykládala zajímavé skutečnosti. Například:
V Moskvě bylo 7 obrovských věžatých a špičatých baráků, jednim z nich je moskevska unversita na Leninských Horách, v ostatních jsou hotely, byty a ministerstva (napodobenina byl hotel Internacional v Dejvicích). Rusove jim říkají “sedm sester” (jako ty hory v Albertě, jenomže ty jsou mnohem hezčí). Stalin jich chtěl postavit 20, za jeho života jich bylo postaveno 6, po jeho smrti ještě jedna. Pak přišel Chruščov a byl šmytec. Když Rusko za vlády Putina splatilo mezinarodní dluh, tak Putin prohlásil, že Rusko teď má peníze na to, aby jich postavilo všech 20. Osmá “sestra” uz stoji a na deváté se pracuje.
Když už jsme u toho Putina: Ještě když jsem byla v Pudoshi, tak Putin letěl do USA, kde se v Mainu setkal s celou rodinou Bushových. Odtud odletěl do Quatemaly, kde se šíleně snažil, aby Rusko získalo zimní olympijské hry v Soči v roce 2014. Měl tam proslov v angličtině a ve francouzštině. Normálně, když mluvi rusky, tak skoro neotvirá pusu, ale když mluvil anglicky, tak otviral hubu jako kapr na suchu nebo operni zpěvák na jevišti, bylo to strašně srandovní a byla toho plná televize. (Dalšimi kandidáty byl Salzburg v Rakousku a Pjonchjang v Jižní Koreji. Salzburg o to moc nestál a ani se nijak nesnažil, Korejci zase proti té mohutné ruské propagandě neměli šanci. Rusové zvitězili.) Jo, a děcka v sirotčinci, když si někdo prdnul, tak dřiv prý zařvaly Puškin, ale teď už řvou Putin.

*** Další historky ***
Ta obrovská socha Petra Velikého na lodi je v Moskvě asi tak oblíbená jako tančící dům v Praze. Moskvanům se nelíbí a celkem právem. Je skutečně obrovská, značně kýčovitá, a Petr Veliký patři do Sankt Petersburgu a ne do Moskvy.
Ještě za carského Ruska stal v Moskvě velký pravoslavný kostel. Komunisté ho v rámci boje proti náboženství zbourali a postavili tam obrovskou sochu Lenina. Ta se ale časem začala propadat a rozpadla se na několik kusů. Tak tam postavili sochu Stalina. Ta se také začala propadat a praskat. Přišel Chruščov, sochu odstranili, vykopali obrovský dolík a na dně umístili velký otevřený bazén s teplou vodou, ktery byl otevřen celý rok, i během ruské zimy. Jeho udržba byla velice nákladná, jednak se musela ta voda pořád ohřívat a jednak jim ta voda pořád někam utíkala. Po pádu komunismu bazén vypustili, dolík zasypali, a navrchu postavili nádherný pravoslavný kostel podle toho původního. Ten se ani nepropadá, ani nerozpadá, a je v něm pořád spousta věřícich (ne turistů, ti lezou do chrámu Vasilije Blaženého na Ruďasu).
Po perestrojce se papaláši rozhodli v Moskvě nechat akorát jednu sochu Lenina a sochy všech ostatních komunistických papalášů, které byly dříve rozmístěné po celé Moskvě, umístili do jakehosi parku. Tam se platí vstupné, opět 10-tinásobné pro cizince (Baba Jaga v pokladne znala moji průvodkyni), a asi tam moc lidi nechodí, neboť baba neměla zpátky na 1000 rublů (stálo mě to 200, ale stálo to za to).
Ve středu odpoledne jsem šla s Lyubou na americké vyslanectvi pro její vízum. Bylo nás tam celkem 8 amerických rodin, vetšina adoptovala děti tak kolem jedno roku ze všech koutů Ruska, akorát jedné holčičce už bylo 7 let. Moje 13-tiletá Ljuba se tam dost vyjímala a já také. Za ten měsíc v Rusku jsem si na tu ruštinu už tak zvykla, že jsem ze začátku měla potíže mluvit anglicky a pořád jsem do toho pletla ruská slova.
No a teď přišla bomba. Přišla tam jakási rodinka s 5-tiletým klukem a matka na něj volala; “Pojd sem!” V tom jazykovém blázinci jsem si myslela, že se mi to asi zdálo. Načež jsem slyšela, že ta matka mluví anglicky se stejným přízvukem, jako já. Když jsem zaslechla slovo Bratislava, tak jsem si říkala, ze to snad není možné. Bylo. Byli to Slováci z Bostonu, asi tak kolem 40, ten kluk byl také Rus, adoptovali ho před 2 lety, a mluvil normálně slovensky. Původne chtěli adoptovat ze Slovenska, tam to nepovolují. Pak chtěli adoptovat z Česka, tam to také nejde. Takže tak jako já usoudili,že Rusko je hned vedle a nejblíž. To je az neskutečné, kde všude člověk potká Čecha nebo Slováka. Na vrcholku hory Wayna Piccu v Peru a na americkém vyslanectví v Moskvě mezi adoptivními rodinami.