Maminka nesla velký kufr s proutěným madlem, který vyvažovala objemnou koženou taškou s velkými uchy. Mně se kolem kolínek bloncal malý kufřík s broukem Pytlíkem a Ferdou Mravencem, ve kterém jsem měl kartáček na zuby, blok s pastelkami a hlavně kovové ořezávátko, můj malý poklad.

Mé potřeby něhy jistě splní

Ne až moc

Řešení

Obyčejný den v neobyčejném ukrajinském městě zničeném radiací.

Trabantí sen

Tak nám to zase začíná

Povídka se umístila na 12. místě v soutěži o Stříbřitělesklý halmochron. Zadáním bylo sci-fi s tématikou cestování časem. Přidal jsem k tomu kus psychedelie.

Drabblátko na zadaná slova: krk*orchidej*hloubka*vepřový*svíjet se

"No, to mě podržte!" rozpřáhl dědeček ruce s vykasanými rukávy. To byl signál pro mě a já nechal maminku maminkou a i s tím mravenčím kufříkem jsem se rozeběhl a volal jsem „dědóóó“ a kufr mě tloukl do kmitajících nožek

Ze švestek si nechával pálit slivovici, která se vůbec nedala pít, i když dědovi a mamince s tatínkem dost nepochopitelně chutnala. Tatínek, ovlivněn indiány a ve větru se zmítajícími teepee, jí říkal ohnivá voda a občas po napití napodoboval válečný pokřik Apačů nebo nějakých jiných rudochů.

V zimní dlouhé noci

Tonička už toho věčnýho dědkova lození měla plné zuby a tak se raději ze schodů odstěhovala do „sadu“ a líně obdivovala krtka, co se odvážně vydal vyházet pár lopatek hlíny mezi švestkami. Chvíli se zájmem pozorovala pohybující se hnědou hromádku, ale vedro ji udolalo...

Jáchymovské doly, 50. léta. Inspirováno historií.

A taky něco o poserproužcích

Né ten z Liptákova

   „Mí nejvěrnější a nejlepší přátelé, co mě nikdy nezklamali a měli mě rádi…“, napsal si dědeček do ovčí kroniky

Kdo osedlal koně? Kdo na nich jezdil?