Tajemný hrob

Tajemný hrob. Povídka na pokračování

1. Díl neděle
I v neděli ráno, jako ve všední den, hrobník Kalousek brzy stával, aby stihl před tím, než půjde na mši do nedalekého kostelíka, nakrmit drůbež a koníka, který přešlapoval ve stáji a už měl určitě chuť na šťavnaté jablko. To bylo zvykem; v neděli přilepšit i domácím zvířatům. A ta, jako by to věděla. Ale vědí, že je výjimečný den.
Nějak hůř se mu vstávalo. Těžký a malátný, jako by mu celou noc sedělo na prsou něco temného. Představa, že by se měl vláčet při pondělku k doktorovi do města, mu příliš neseděla. V čekárně je vždycky plno, navíc, ty babské řeči se nedají poslouchat. Úplně člověku spletou hlavu, zblbnou logiku! Umínil si, že když mu nebude po mši líp, navštíví místní bábu, babici, která přeci jen těm obyčejným nemocem rozumí. Sám také sbíral léčivky. Lidi k němu chodili, protože věřili, že od hrobníka mají větší moc. Ale to byly jen řeči. Ani je nevyvracel, ani nepřiživoval. Sbíral heřmánek, třezalku, kopřivu, květ bezový, trnky květ, lípu, obyčejné byliny. Sušil je na půdě. Tam byl pěkný vzduch. Někdy odpoledne, když měl po práci, tak si sedl pěkně pod vikýř a pozoroval plující mraky. Změna neškodila. Od rána dívá cizím lidem do hrobu. Syn mu pořád říkal: „Táto, nastěhuj se k nám, do Prahy. Co v tom ztraceném místě budeš dělat? Vždyť tam ještě věříte na upíry!" Ale co, argumentoval hrobník Kalousek. „Pořád lepší věřit na upíry, než koukat do zdí a šlapat tvrdou zem, uhýbat před bláznivými auty a nechat se šikanovat úřady“. Tady je klid, pokračoval, nikdo nic nechce, jednou do roka zaplatím daně a je vymalováno. Důchod mě uživí a těch pár hrobů, to je jako služba bližnímu, nějakou korunku to hodí, když zatroubí na poslední cestu na starou trubku, přilepší si ještě víc. Tak co by se stěhoval. Jen by byl na obtíž. Mladý Kalousek pokrčil rameny“.
2. Díl Jako každý den.
Tak tedy vstal, postavil si na čaj, připravil si bylinky na sítko a odkryl klece andulek a kanárků, postavené pod okny.
„Kluci, já vám dám zrní. Ale počkejte, až oloupu jablka. A taky pro Frantu, aby si nemyslel, že máte protekci.“ Než začala vařit voda v hrnku, už měl naloupáno. Slupky od jablek nevyhazoval. Kdepak. Ty sušil na zimu, až přijdou chřipky. „Budou se hodit i Pražákům na horký odvar. Pěkně je nasuší a dá to režného pytlíku“. Podíval se na hodiny, teprve pět, o půl sedmé musí být v kostelíku. Nasypal ptactvu i drůbeži na dvorku, vyšel z domu, aby otevřel stáj, Frantovi dal novou podestýlku. Den byl jako vymalovaný, na nebi modrásek, sem tam mráček a z nedalekých horských luk se táhla omamná vůně. Za nic na světě by svou chaloupku a své povolání nevyměnil, už pro tento okamžik. Otevřel stáj a málem klesl do kolen leknutím. Franta měl na hřbetě krásné nové sedlo a byl celý mokrý. Chytil se vrat, aby nepadl, jak se celý roztřásl. Trochu se však po chvilce uklidnil. Šel pomalu k němu, sundal sedlo a dekou, která byla pověšená opodál, ho začal vytírat. Koník se třásl. Rukou ho uklidňoval a tiše na něj mluvil. No, měl z toho větší strach, jak si povede. Zklidnil se a natáhl k němu pysky, asi čekal na ten obvyklý pamlsek. Zvířata vědí svoje. Ještě jednou mrkl na koně, než zavřel stáj.
Sundal sedlo a rozhodl se, že propátrá, komu může patřit a kdo mu skoro schvátil koně. Doma si sedlo pořádně prohlédl. No, muselo stát pěkný peníze. Krásná sedlářská práce, ruční šití, to se pozná mistr. Odložil sedlo do rohu kuchyně, vyndal si holící náčiní, napustil do umyvadla vodu, pořádně se do půli těla opláchl a utřel a nachystal se k ranní toaletě.
K svátečnímu obleku musí pořádně vypadat. Sotva se oholil, někdo zaklepal na okno. Přes vysoké muškáty neviděl, kdo za oknem stojí, tak šel k oknu. A soused, asi chce taky do kostela, po cestě trochu besedovat, co je nového, však Kalousek mezi lidi moc nepřijde.
„Kalousku, že tě po ránu ruším."
„Co se děje? Pojď dál chystám se do kostela.“
„Ani se nechystej“, „mávl rukou, „kostel dnes není. Farář se omlouvá, někam odjel, ranní odpadá.“
„A co se stalo?“
3. díl. Co se to v noci dělo?
„Nevíme“. Celá vesnice je vzhůru nohama. Někdo si půjčil koně ze stájí a vrátil je se sedly k ránu." Kalousek se chvíli rozmýšlel, jestli o tom má mluvit. Jeho venkovský rozum mu kázal mlčet. Vždyť je všechno možné, tady, pod horami se někdy dějí divné věci, ale nikdo jim nepřikládá takový důraz. A lidi vykládají šeptem to či ono – no není šprochu, však to známe.
„A my do toho kostela půjdeme. Určitě se tam něco dozvíme.! Rozhodli se lidé, zvláště ti, kterým také vzali bez dovolení koně. Kalousek to řekl rozhodně, protože se nechtěl doma trápit otázkami, na které by nemohl najít odpověď. Dooblékl se a zamkl dům i bránu.
„Hele, hrobaři, tys kopal bez povolení?“ Hned na něho starosta, sotva ho uviděl přicházet.
„Já?“ „A bez povolení?“ „Kopal jsem před týdnem pro starého Lhotu a víc nic." Starosta si založil ruce, čekal na rychlou odpověď.
"Já jsem nic nekopal, jak jsem řekl a nic nevím. "Ohradil se a pak se k starostovi naklonil a tiše mu řekl - tady nebudeme mluvit. Všiml si divného člověka, asi turisty, nebyl zdejší, jak poslouchá lidi, co si povídají.
„Tak jo, Kalousku“, „řekl tiše starosta, vzal ho za loket a odvedl ho kus dál.
„Někdo v noci jezdil na Frantovi,“ „vyhrkl Kalousek a popadlo ho mrazení.
Ani nezpozorovali, že se k nim blížila kořenářka. Už si starostu vyčíhala z dálky. Ráda s ním prohodila řeč, dokázala z něho vytáhnout i málem to, co sám nevěděl. Babice byla mazaná! A starosta si neviděl často do huby.

"A tak jsem slyšela, že dneska není mše. To se nikdy nestalo, A jaký divný věci se vykládají. No, jo, zase se probudil. "Její tvář nabrala starostlivý výraz. Přitom očima loupla po Kalouskovi.
Starosta se otočil.
"Vás taky člověk potká všude, babice. A kdo se probudil?"
Svraštila čelo a posunula si šátek trochu do týla.
"To je horko, jsem celá jako rozlámaná. No, kdo. Ještě za mých mladých let, tam nahoře, na kopci byl dům. Vy ho nepamatujete a tady Kalousek, tem tu ještě nebydlel. Všichni se báli tam chodit. Bydlel tam takový divný člověk. Lidé si tu říkali, že v noci svítí svíčkami a hraje na piano. Šeptali si o něm divné věci. Nechal prý vykopat a zbudovat velkou studnu a lidem ve vsi začala ubývat voda v domácích studních."
Odmlčela se a ohlédla se.
"Vy znáte toho chlapa, co stojí u kostela? V tom tmavém kabátě? Jakoby tam tomu, z toho kopce z oka vypadl. "
"Ne," řekl starosta tiše a pro jistotu neohlédl.
"Začínám mít žízeň, „řekl Kalousek. Nelíbilo se mu, že se tu tak stojí a klábosí, jen budí pozornost a vyvolává všelijaké dohady. Lidi všechno pozorují. Pak si budou myslet bůhví co.
Všichni tři se odebrali ho hospody. Bylo tam poloprázdno.
"Tak, co si dáme? „zeptal se hostinský a utěrkou přetřel dubový stůl.
"Já si dám griotte, „řekla babice a položila na stůl kovovou padesáti korunu, „když je ta neděle. I ta němá tvář si přilepšuje. "
"Tak, jednu griotici a vy pánové?"
"Pivo, dvakrát a na mně. ""
"Tak co bylo s tou studnou?“ Kalousek byl zvědavý. Leccos se povídalo, až se mu věřit nechtělo.
"Zavolali proutkaře, aby zjistil, jestli jsou prameny v pořádku. Ale nebyly. Voda byla svedena právě tam nahoru. Jak to mohl za pár dní udělat? A tak se našli odvážlivci. A hned šli na něho. Nikdo neví, co si tam říkali, ale do týdne, jeden po druhém lehl a do roka všichni odešli na pravdu boží. Žádný doktor si s tím nevěděl rady. Prý byli uhranutý. Tak, jak vám to tady vykládám. Všichni byli do roka pryč, je to pravda, jak to povídám. "
"To je divný. Jestli vy si, babice, trochu nevymýšlíte. "
Starosta si upil pěny a otřel si hřbetem ruky ústa.
"Já? Jako pánbůh nade mnou. Slyšela jsem to vykládat tetky. Chodily někdy ošetřovat nemocné. Prý měli na krku divný červený fleky, no Hrůza pomyslet. "
Kalousek mlčel a bylo mu líto té krásné neděle. Taková patálie. A o těch upírech už slyšel, když se přistěhoval. Lidi pro jistotu nechávali svítit světla na zápraží a věšeli kříže, aby je zažehnali.
"Divné věci, že si někdo půjčil koně a skoro je schvátil," řekl starosta a zrovna si zavdal. Přitom po očku koukal na babici. Ta už málem odpověděla, ale přerušil jí hlasitý výkřik z ulice. Všichni vyskočili a běželi k oknu. Ale nebylo nic vidět, tak se vrhli ke dveřím. Na zemi, nedaleko kostela, ležel ten muž v černém kabátě. Vypadal, že je mrtvý. Nehýbal se. Lidé stáli kolem něho v širokém rozestupu a něco si šeptali.
"Zavoláme doktora, ne? „řekla babice tiše.
"Raději se do toho nebudeme plést, Pojďte radši zpátky do hospody. "
"A co bylo s tím domem?“ zeptal se starosta, když si sedli ke svému stolu a pokračovali v hovoru i v pití.
"Shořel do základu. Říkalo se, že se tam i potom děly divné věci. "
Kalouska přestalo bavit tlachání babice a odvedl své myšlenky k Frantovi, sedlu a hrobu, který někdo začal kopat. Babice ho zavedla úplně jinam. A lidi byli schopní jí poslouchat a všemu věřit, co si v té své hlavě všechno namotala. Uměla zaříkat, někdy i dovedla pomoci rodičce v těžké hodince, či chlapovi, když mu na nohu spadl strom v lese. Nějakou úctu požívala, ale ty její výklady o upírech, ty děsily.
"Už je v pořádku, jen se mu zamotala hlava, „řekl někdo ve dveřích a požádal o sklenici studené vody. "
"A víte, kdo to je?"
"Ale ze sousední dědiny, čekal tady na faráře. Prý se tam v noci něco stalo, farář pomáhal. "
Hospodský mu natočil velkou sklenici studené vody.
Kalousek si oddechl. Babice chtěla zase něco říct, ale někdo zavolal na ulici, že farář už jede, a tak se zase vrátili ke kostelu.
"Lidi, musím vám něco vysvětlit. Koně si v noci půjčili hasiči, hasili ve vedlejší dědině stodolu. Sám jsem jim dovolil, když jste všichni tak tvrdě spali, že nebylo možné se na vás doklepat. Omlouvám se vám, jestli jste se ráno vyděsili. Ta sedla prosím doneste na faru. Patří místnímu požárnímu sboru," říkal to dost nahlas, uspěchaným hlasem.
"A co ten hrob? „zeptal se nahlas starosta.
"Ale žádný hrob, prosím vás. Lidi, nepropadejte zase nějakým tlachům o upírech a jiným nesmyslům. Kdybyste se tam dobře podívali, tak byte viděli, že si do té mělké jámy jen složili zařízení. Sám jsem jim to dovolil. A teď běžte v pokoji domů, v šest hodin vás očekávám na večerní mši."
Starosta se narovnal v ramenou a podotkl, že si myslel, že je to zase nějaká blbost. Kalousek už neměl ani chuť dopíjet to pivo.
"A já jdu na sbírat, „řekla babice a namáhavě vstala ze židle.
"Ta bába je zábavnější než internet," řekl starosta Kalouskovi, když odešla a rozesmál se. "Ale dejte pokoj, stačí, co si tady přečteme na vývěsce u kostela a ještě internet. Kluk ho má, pořád, dědo, koukej, ale já už toho v životě viděl. Kdo se má tím světem zaobírat. Lepší nic nevědět. "
Na Vánoce se však přeci jen vypravil k synovi. Těšil se na vnuka. A také si pro něho připravil strašidelný příběh o upírovi, který si v noci půjčil Frantu k divoké jízdě. A jak si ten příběh promýšlel, usmíval se. Přeci jenom – i v takové díře, jak říká jeho syn, si člověk užije zábavu, i bez televize.

Probuzení v červnovém jitru
Červnové ráno se ozdobilo sluncem, a i když bylo velmi brzy, všude bylo slyšet zpívat ptáky. Jen včely se ještě neukázaly a zarosených květech v zahradě, kterou Jan tak pečlivě opatroval.
Právě vstal, pustil si rádio a postavil na čaj.
"Pane Bendo, jste doma?" volal hlas sousedky od plotu a jak na sebe hodil župan a vyšel před dům.
"Stalo se něco?"
"Ale někdo v noci vnikl na hřbitov a zničil pár hrobů. I ten váš."
"Já tam zajdu, právě jsem vstával."
"Už ani ty hroby nenechají na pokoji," bědovala sousedka a bylo vidět, že se nemíní od toho plotu jen tak odpoutat a jít tu ovinu roznášet dál, po osamělých staveních v kopcích.
Jan se cítil najedou unavený a otrávený.
"Nedáte si se mou kávu?" zeptal se jí, když viděl, že stále nakukuje přes plot. Čaj si dá až odpoledne, pomyslel si.
"A víte, že dám?" řekla hned a už to sypala pečlivě vysypanou cestičkou k domku.
Rozhlédla se po místnosti a usedla za stůl.
"To bude mít pan farář radost," řekla a zamíchala v právě uvařené kávě dvě lžičky cukru.
"Nejen farář. Hlavně se budou radovat policajti, když to budou muset vyšetřovat."
"Říkala Charvátová, že prej ten nový velitel je na takový věci vysazený. Ale tady se ten parchant brzy odhalí, počítám."
"Ano?" podivil se Jan.
"Jasně, pane Bendo. Od té doby, co otevřeli tu diskotéku na náměstí, tak se tu potulují všelijaký existence."
"Myslíte, že to byl kdo z těch mladých?"
"No baže, pane Bendo. Kdo by to jiný byl? Vždyť většina z nás se tu narodila, nepamatuji, že by nějaký děcka od starousedlíků ..."
"Ale třeba to byl zrovna někdo z místních," podotkl Jan a dopil kávu.
"Myslíte?"
Pokrčila rameny na znamení, že je to možné. Oba vyšli z domku a Jan zamkl dveře.
Prošli borovým hájkem a zamířili polí cestu. Slunce se už vyšplhalo nad kopce a začínalo být teplo.
"Dneska bude zase pařák," řekla.
"To nevadí, odpoledne se půjdu koupat."
"Jezdíte sem na dovolenou, neláká vás to se vrátit? Byl to přeci dům vašich rodičů."
Jan se usmál.
"To víte, že láká, ale jak bych tady mohl pracovat? Lidi jsou celkem sluší a advokát by se tu těžko uživil."
"A to máte pravdu, naštěstí, advokáty tu nepotřebujeme," řekla s uspokojením.
"A kdo že leží tady na hřbitově?"
"Babička s dědečkem. Rodiče jsou v Praze na Olšanech."
"Tak to mají dobré spaní."
Jan pokývl hlavou na souhlas.
"A že se tak ptám, už jste se oženil?"
"Ale kdež. Ještě jsem nenašel tu pravou."
"No, děvčata tu jsou pěkná, co nějakou místní?"
"Musela by se mnou do Prahy, a to by se ji nelíbilo stejně jako Pražance by se dlouho nelíbilo tady."
"Máte pravdu, jak má člověk dvě místa, kde je rád, tak to má složitý."
Při tom rozumování došli až na kraj dědiny. Už bylo slyšet rozhořčené výkřiky a nadávky.
"Asi je to horší, než jsem ráno slyšela od lidí," podotkla a vyndala bílý kapesník z kapsy, aby si přetřela zpocené čelo.
Šli uličkou mezi domky na náměstíčko.
"To svět neviděl, aby někdo zničil celý hřbitov," křičela jedna paní.
"Ale vždyť povalili náhrobky jen u čtyřech hrobů," řekl nějaký muž.
"Kdyby jen u jednoho, tak je to vandalismus. Určitě to udělali nějací parchanti, když šli z diskotéky."
"To by se vám hodilo, abyste špinila můj podnik. Pořád něco máte. Závidíte?"
Majitel diskotéky vyšel ze dveří svého podniku a vypadal hrozivě. A paní pořád mlela a výhružně hrozila proti jeho podniku.
"Je to jasný, doktore, má vztek, že se tam v tom baráku nemůže roztahovat ze svýma hadry a dali to Honzlovi,." řekl potichu magistr Kučera s takovým zlomyslným tónem, že kdyby ho slyšela, odvážila se i k inzultaci.
Jan se usmál. Z policejní stanice vyšli dva policisté a rozhlédli se po křiklounech.
"Lidi rozejděte se."
"Jo, my se rozejdeme a vy se na to vyšlete," křičela zase paní a založila si ruce v bok.
"Potočníková, nemáte náhodou otevírací hodinu?" zeptal se jí vyšší policajt.
"Já si tady počkám, až chytnete ty parchanty“."
"To je hrozná baba. Chudák její manžel," povzdechl si pan magistr směrem k Janovi a raději se odebral do své lékárny, protože tušil, že to tady dobře nedopadne.
Jan se podíval na věžní hodiny, právě bylo devět.
"Na hřbitov nás nepustí, když to vyšetřuji," rozumovala sousedka.
"nevadí."
"Mrzí mě, že jsem vás sem táhla zbytečně."
"Ale ne, byla to docela pěkná ranní procházka."
"No, já musím domů, protože starej se vrátí ze šichty a bude chtít jíst. Tak se mějte pěkně o té své dovolené a ať vám svítí sluníčko."
Jan se s ní rozloučil a šel směrem k lesoparku. Už se mu nechtělo poslouchat ten nenávistný křik lidí, který docela přehlušoval ptačí zpěv a šumění řeky. Sedl si na lavičku a nastavil tvář slunci. Bylo tak krásně a svět se zdál být opět při sobě.