*Flíček*

Asi jako osmiletý jsem si moc přál mít doma kočičku, abych si s ní mohl hrát a mazlit se, jak už jsem to viděl u mých kamarádů, kterým jsem to skoro záviděl. Maminka věděla o mém přání a chtěla mě překvapit, což se jí i podařilo. Když jsem se jednoho dne v poledne vrátil ze školy a chtěl obědvat, zaslechnu náhle odněkud slabé mňoukání. Asi jsem se nějak přeslechl, říkám si a jím dál. Ale vtom znovu a naléhavěji! Maminka má sice vážný obličej, ale mně to nedá, abych se od stolu nerozhlídl, odkud to vychází. A vtom ještě jednou, tentokrát se škrabotem!

U kamen vidím malou bedýnku, kterou jsme tam nikdy neměli a v ní něco usilovně škrabe a teď už zlobivě mňouká. Rychle ji odklopím od podlahy a užasle vidím: koťátko, celé bílé, jen špičku ocásku má tmavou. Maminka se usmívá a já jsem radostí celý bez sebe. Nevím, co dřív a na jídlo už nemám pomyšlení. Měl bych poděkovat mamince nebo přivítat kocourka, který se s pyšně vztyčeným ocáskem před námi nejenom předvádí, ale už se mi otírá láskyplně o lýtko a mazlivě přede. Vzal jsem ho do náručí, ale odtud se mu hned zalíbilo žmoulat můj ušní lalůček, což i později rád dělával.

Ten den jsme spolu dováděli až do večera, málem jsem zanedbal domácí úlohy. S maminkou jsme se shodli, že se bude jmenovat vzhledem k svému ocásku Flíček. Můj školácký život se jím velmi obohatil, spřátelili jsme se, jeho nejzamilovanější místečko na spaní bylo v posteli u mých nohou, kde vždy spokojeně předl.

Teplo měl tak rád, že jsme ho občas přistihli, že si vlezl do otevřené trouby, která byl příjemně proteplená, když se v tehdejších kamnech ještě topilo uhlím. Jednou se mu to málem stalo osudným, když maminka rozpálila kamna a sklapla troubu k přípravě na pečení nevědouc, že v ní podřimuje Flíček. Když mu tam bylo k nevydržení, způsobil bengál až se kamna otřásala a když maminka uděšeně troubu otevřela, tak z ní doslova vyletěl jako raketa! Od toho dne se kamnům vyhýbal a do trouby se už nikdy neuchýlil.

Flíček rostl a když dospěl, nosil k nám ulovené hraboše polní, které nám hrdě pokládal na práh u dveří,jakoby se tím chlubil. S dospělostí ale taky souviselo, že začal chodit na zálety a ukázal se doma až třeba po dvou-třech dnech se stopami kocouřích bojůvek na zkrvaveném kožíšku. Pak se mi rád choulil na klíně do klubíčka, když se předtím důkladně olízal.

Po třech letech, když se už plně integroval do naší rodiny, jsme se i s ním odstěhovali na statek, kde se jeho kamarády stali nejenom koně, husy, kačeny, slepice, králíci a hojnost nejenom myší, ale i těch, co jsou většího kalibru: krysy a potkani. Statkář je pochopitelně hubil příslušným jedem, ukládaným na různých místech. To se mělo stát k mé lítosti Flíčkovi osudným...

Když jsme ho jeden den vůbec neviděli, domnívali jsme se, že je zase na záletech. Druhý den jsem už byl neklidný a začal ho porůznu na statku hledat, bezvýsledně. Třetí den jsem si vzal ssebou i baterku na důkladnou obhlídku celého statku a prosvítil jsem si každý kout ve stájích i ve stodolách. Nikde nic. Až mě napadlo vystoupit po schodech na půdu nad stájemi. K mému úděsu jsem ho tam konečně v záři baterky našel: smrtelně ztuhlého, se zkalenýma očima a vzedmutým bříškem v temném koutě za hromadou sena.

Slzy mi vhrkly do očí, když jsem ho třesoucími se rukami vysunoval na denní světlo. Ty můj Flíčku, cos mi to udělal?! Vždyť jsme se měli tak rádi a teď už se nikdy nepomazlíme. Kdo mi bude příst a přitom hřát nohy v posteli?
Vykopal jsem mu hrobeček a bohatě vystlal suchým senem z půdy, kde skončil svůj život. Když někdy vzpomínám na dětství, tak i po tolika desítkách let tam Flíčka navštěvuji.