*ZKAMENĚLÝ ŽIVOT*

Za chvíli přicházejí a když přijdou blíže, mám dojem, jakoby byly těhotné obě. Vyšetřím nejprve tu mladší: „Musíte zůstat u nás, mladá paní, na porodním sále už pro vás máme lůžko,“ říkám jí položertem. „A vaše maminka chce u nás zůstat taky?“ pokračuji ve stejném tónu.

„Vy jenom žertujete, pane doktore, vždyť já to přece mám už dvakrát za sebou, nehledě k tomu, že mi letos táhne na padesátku,“ odmítá mé podezření.

„Nu, v některých případech nehraje věk žádnou roli. Ale poněvadž prý máte také jakési divné bolesti v břiše, musím se podívat, co za tím vězí,“ pokračuji už vážněji. Je mi za chvilku jasné, ač pro ni asi neuvěřitelné, že je také v jiném stavu a že se, stejně jako u její dcery, hlásí blížící porod. Tuším, že nebude snadné ji o tom přesvědčit.
„Paní maminko, nebudete mi to věřit, ale vy se dnes stanete maminkou potřetí.“
„Myslíte to vážně, nebo zase žertujete? Vždyť já už jsem několik měsíců v přechodu!“ udiveně nesouhlasí s mou diagnózou.
„To se pouze domníváte, takže vás musím přesvědčit jinak. Máme tady přístroj na grafický a zvukový záznam plodových ozev, můžete si i poslechnout, když mi nevěříte.“
Sice udivená, ale nebrání se, když ji ukládám na lehátko, na břicho přiložím pás s mikrofonem a z připojeného reproduktoru zaznívá pravidelný rytmus novorozeneckého srdíčka.
„Copak tomu říkáte, nemám pravdu?“ ptám se zkoumavě.
„No dobře, je to sice neuvěřitelné překvapení pro mě, ale přesvědčil jste mě, nedá se nic dělat. Stejně si nedovedu vysvětlit, že jsem na sobě nic nepozorovala kromě toho, že jsem trochu ztloustla,“ bere to rezignovaně a pokyvuje záporně hlavou.
„Těhotenství jsou někdy záhadná, jako třeba teď to vaše. Doufejme ale, že skončí stejně dobře, jako ta dvě předchozí. Budete na sále s vaší dcerkou obě dvě a můžete se tak navzájem psychicky podporovat,“ uzavřel jsem optimisticky trochu neobvyklý přijímací rozhovor.

Oba porody se pomalu, ale přece jenom rozběhly. U mladší prvorodičky skončilo vše bez problémů okolo šesté večer narozením čiperného chlapečka. O tři hodiny později se její matka chtíc nechtíc také zaradovala z chlapečka. Jenom já ne tak úplně, poněvadž mi dělalo starosti plodové lůžko. Po několika běžných, ale marných pokusech vybavit je zevnímí hmaty, musel jsem použít ultrazvuk, abych se orientoval, jak to v děloze vypadá, než budu nucen nitroděložním zákrokem v narkóze placentu odstranit, pokud by k tomu přece jenom nedošlo samovolně do dvou hodin po porodu. Netušil jsem, jaké překvapení mě tu očekává.

Placenta sice ležela výhodně, abych ji pak odstranil rukou, zavedenou v děloze. Co mě ale rušilo, byl neobvyklý, sytý stín, ležící blízko ní, o rozměrech dvanáctkrát čtyři cm, v němž se nedal rozlišit jeho obsah. Působil vyloženě dojmem zvápenátělého cizího tělesa. Hlavou mi proběhly všechny možné chorobné stavy mateřského lůžka a zastavily se u řeckého slova „lithopaedion“. Označení pro zcela vzácný, ať už z jakýchkoliv důvodů, nitroděložní zánik plodu, který pak děloha izoluje celkovým zvápenatěním, včetně jeho embryonálních obalů.

Během dvou hodin po porodu se placenta i s tím cizím tělesem samovolně neporodila. „Jak vidíte, paní, vaše děloha nechce vydat svůj zbylý obsah dobrovolně, takže si musím pro něj dojít sám. Bude to ale v narkóze, nemusíte se bát, že by vás to bolelo,“ utěšuji předem rodičku, která už začíná tušit, že něco není v pořádku.

„Když to musí být, tak se mohu jenom svěřit vašim rukám, pane doktore,“ odpoví mi odevzdaně.
Placenta byla z velké části přirostlá k děložní stěně a dala se velmi obtížně odloučit. Krátkým a tenkým pupečníkem s ní bylo spojeno to záhadné, tvrdé tělísko, ve zvápenatělých blanách. Dvojče! Velikosti třetího až čtvrtého měsíce...

Na vnitřní ploše placenty, společné oběma plodům, bylo vidět, proč se tomu tak stalo: neúměrně mnoho na ní převažovaly cévy plodu, který se právě porodil. Druhé dvojče odumřelo vlivem nedostatečné výživy ve třetím až čtvrtém měsíci svého vývoje a bylo dalším přírodním děním zkostnatěno do posmrtné izolace.

Byli jsme zpočátku na rozpacích, zda to máme rodičce říci nebo ne. Obě novorodičky totiž spolu po porodu vesele rozmlouvaly o příbuzenských vztazích nově narozených rodinných příslušníků: synovi své dcery porodila matka jeho strýce, který se současně stal bratrem její dcery, která jí porodila vnuka a tím ji udělala jeho babičkou. Nově narozený syn její dcery se tak stal synovcem syna své babičky.

Uvědomili jsme si ale, že při takové neobvyklé, nicméně radostné rodinné události, by zpráva o neobvyklém dvojčeti byla naprosto nevhodná, neboť „co oči nevidí, srdce nebolí“. Poněvadž celý ten nález neměl ani pro současné zdraví, ani do budoucna této pozdní třetirodičky vůbec žádný význam, rozhodli jsme se o tom pomlčet.
Zkamenělý plod i s placentou skončil v muzeu patologické anatomie v Brně.