*ATESTACE*

„Pojď na primárku a povykládej mi trochu, jak to bylo v tom doškolováku,“ přivítá mě můj šéf po návratu z Prahy a usadí se pohodlně do svého křesla.

„Nu, nebyl jsem tam nadarmo a snadné to taky nebylo, ale zvádl jsem to. V příštích dnech dostanete ještě písemně bližší informace, pane primáři. Já ale už můj certifikát mám,“ podávám mu listinu, pro mě tak důležitou..

„Udělal´s mi radost, hochu. Teď se tedy na tebe, jako na mého zástupce, mohu spolehnout stoprocentně, když už to máš černý na bílým,“ pokyvuje hlavou a usmívá se uznale nad úředním lejstrem.

„Až na vaše mnohaleté zkušenosti. Vy jste jich mně už tolik předal, ale mnoho jiných si musím ještě vysloužit pro sebe sám,“ odpovídám mu děkovně.

„No dobře, rádo se stalo. Raději už povídej, co´s tam prakticky dělal celou tu dobu,“ odmítá mou chválu.

„V naší skupině byli kromě mne ještě jeden kolega z Kyjova a druhý z Ostravy. Nejprve jsme každý dostal samostatné téma na vypracovaní elaborátu z předložené literatury, případně ve spojení s vlastními zkušenostmi.
Pak jsme denně absolvovali vědecké přednášky vedoucího katedry a jeho asistentů na různá témata z gynekologie a porodnictví, kde jsme se museli zapojit do všeobecné diskuze s vyjádřením vlastního názoru.“[/i

]„To je zatím teoretická náplň, ale co jste dam dělali prakticky? Jistě jste taky operovali?“ zajímá se primář už znatelně netrpělivě.

„Praxe spočívala v tom, že jsme nejprve každodenně přihlíželi operačním průběhům, každý z nás u jiného stolu, zřejmě abychom si udělali asi správnou představu, jak se co dělá na klinice jinak, než někde na zapadlém okresním špitálku.“
[
i]„To si myslíš nebo´s to někde slyšel?“ primář se pohoršeně napřímí ve svém křesle.

"Slyšel jsem to, když jsem stál náhodou za zády dvou asistentů, kteří se na toto téma bavili."

„Tak na to se pozeptám, až se uvidíme v Praze na výročním zasedání. Taková nehoráznost,“ resumuje znatelně znechucený primář. „Pokračuj, prosím.“

„No a pak jsme měli my tři kandidáti náš vlastní operační den v týdnu, kdy jsme cirkulovali každý z nás mezi narkózou, první asistencí a samostatnou operací za dohledu a kontroly asistenta, kterému jsme byli přiděleni. Kromě toho nás čekala jednou týdně noční služba na porodnici se vším všudy, jako jsou menší nebo i velké operativní zákroky: kleště, vakuumkextraktor, ruční vybavení placenty nebo císařský řez. O všem jsme vedli zápis a druhý den se o tom debatovalo.“

„A jak vypadala ta praktická zkouška, u operačního stolu? Co´s musel operovat?“ chce už konečně slyšet primář.

„Budete se divit, pane primáři, jak jsme my tři skončili náš doškolovací operační program. Řada byla na mně, abych vaginální cestou odstranil myomatózní dělohu, pochopitelně jako vžy za dohledu nám přiděleného asistenta v roli druhé asistence. Bylo to před několika dny, kdy přes noc zavládla v Praze sněhová kalamita. Vůbec jsme si to neuvědomili, poněvadž jsme bydleli přímo v budově doškolováku a po snídani jsme hned spěchali na sál, aniž bychom vykoukli někde z okna.

Pacientka už ležela zarouškovaná na operačním stole a po příslušné injekci byla v polospánku. Začal jsem se s tím Kyjovákem umývat, kolega z Ostravy se ujal narkózy. Bylo nám jenom podivné, že se ještě nedostavil náš asistent, který býval jinak vždy na minutu přesný. Ani nám nic nevzkázal, že třeba na něho máme počkat nebo ne. Umyli jsme se, navlékli se do operačních plášťů, asistent stále nikde. Co teď ? Kolega u narkózy nám dává znamení, že bychom měli už začít.
Jako bychom četli navzájem své myšlenky, dali jsme se do operování sami dva, bez druhé asistence, vždyť už tu přece musí být každým okamžikem! Uplynula čtvrthodina, pak půlhodina, operace se chýlila do závěrečné fáze, když se tu náhle přihnal. Netušil vůbec, že jsme to zvládli bez jeho kontroly a odborné pomoci.¨

Zavolal: „jen co se umyju a hned můžeme začnout. Venku je boží dopuštění, plno sněhu a nic nejezdí, proto jsem se opozdil!“[/i]
„Není to nutné, pane asistente, protože už za chvilku končíme,“ brzdím jeho opožděnou iniciativu.

„Už končíte? Jak to? Sami dva? To přece není možné! Proč jste nepočkali na mě?“ chce hned všechno vědět.
„Domnívali jsme se, že musíte už každou chvilku přijít, tak jsme chvíli čekali, ale pak už jsme začli a teď holt končíme. Nemějte nám to za zlé, kdo mohl vědět, že přijdete tak pozdě?“ omlouvám se předem, abych tak trochu ztlumil očekávanou chladnou sprchu.

„To je neuvěřitelné a nikdy se nám zde ještě nestalo! Jak jste mohli operovat bez druhé asistence, to nechápu. Že jste si vůbec na něco takového troufli?!“ chrlí na nás rozčileně a dodává: „Vždyť já za vás zodpovídám! A kdyby to dopadlo špatně? Co pak?“

„Nemějte obavy, pane asistente. Takovou operaci, jako dnes ve dvou, máme už oba dva mockrát za sebou bez problémů a bez nějakých pooperačních komplikací. V okresní nemocnici totiž nebývá přebytek doktorů, jako zde u vás a s tím si musíme umět poradit, jinak to nejde. Odvedli jsme vám perfektní operaci sice bez vás, ale aspoň vás dnes nebudou bolet záda,¨ připojil jsem nakonec humorně ironicky a odložili jsme svoje operační fidlátka.

„To´s mu teda odpověděl velmi přiléhavě, hochu, no a co on nato?“ uspokojivě konstatuje primář.

„Takovou sebevědomou odpověď zřejmě vůbec nečekal. Asi se urazil, protože bez dalšího slova odešel. Nevím, jak o tom referoval svému nadřízenému, ale hlavní je, že jsme příští den dostali naše certifikáty odbornosti od příslušného docenta nejen s všeobecnou slovní pochvalou, ale především s oceněním naší operativní zručnosti a dovednosti. Snad všechno aspoň trochu přispělo k tomu, že si kolegové v doškolováku poněkud pozměnili mínění o těch z nás, co jsme podle nich -z venkovského špitálku- .“