*WC*

Odpoledne jsem měl na oddělení dost práce, takže jsem vůbec nepostrádal Rudolfem ohlášenou pacientku. Když právě už chci domů, v poslední vteřině telefon: „Rychle k nám na internu, máme tu překotný porod!“
Pěkné nadělení! Shodím ze sebe kabát a dám se do běhu, až málem vyvrátím z pantů dveře, které nás oddělují od ženské interny, sousedící s námi dlouhou společnou chodbou. Stačím ještě přes rameno zavolat, aby za mnou okamžitě poslali asistentku s příslušenstvím a kolegu z dětského. Předháním jakousi starší pacientku, vlekoucí pojízdná nosítka a utíkající stejným směrem. Ukazuje kamsi dopředu a volá: „Támle musíte, na ženskej záchod! Běžte rychle, spěchá to!“
Ze dveří několika pokojů vykukují zvědavé hlavy pacientek. Z druhé strany dobíhá proti mně kolega Rudolf.
Skoro současně vpadneme do chodbičky před záchodem, který je otevřen a kde široce rozkročená nad louží zakrvavělé plodové vody a s oběma rukama nad hlavou pláče zřejmě ta Rudolfem ohlášená mladistvá. Je tu i sestra z interny, držící v náručí bezvládné novorozeně, chrčící, silně zahleněné, na první pohled nezralé a pupečníkem ještě spojené s matkou. Vzápětí dobíhá i moje posila z porodního sálu. Vymáčknu nejprve robátku hleny z dýchacích cest a bleskově podváži a přestřihnu pupečník, když vtom mladičká maminka pod dojmem toho všeho omdlévá a Rudolf má plné ruce práce, aby ji ještě zavčas podchytil a uložil na nosítka, která právě z chodby ochotně přistavila snaživá starší pacientka.
„Měl jsi pravdu, Rudo, ale dříve by bylo lépe“, říkám mu s utajenou výčitkou, kterou pochopí jen on.

Špalírem pohledů zvědavých pacientek odjíždíme na porodnici, kam mezitím doběhl i přivolaný kolega z novorozeneckého oddělení. Asistentka mu předá malé mužské robátko s vysvětlením, co se stalo, zatímco vybavuji placentu a ukončuji tím porod. Jsem na rozpacích, jak mám mladistvou oslovit. Ač ještě dítě, je teď už přece jen dospělá! Neřeknu raději nic. Přenechávám ji na starost noční službě, které přikazuji uložit ji na izolační pokoj, ne mezi ostatní šestinedělky.

Cestou domů přemítám, co mě ještě zítra čeká při odhalování pozadí téhle nevšední události. Porodit do klosetové mísy není nic každodenního, navíc se jedná o nezralé novorozeně, možná i kdovíjak vnitřně požkozené při pravděpodobném pádu hlavičkou do mísy a s prvním vdechnutím nassáté znečistěné záchodové vody. Proč se to vůbec stalo? Vždyť se tomu dalo zavčas předejít!

Nazítří slyším nejprve nedobré zprávy o nezralém novorozeňátku: zápal plic, vysoká horečka přetrvává i pod antibiotiky, podezření na mozkové krvácení. Mladičká matka o tom ještě neví.
„Je plačtivá a o dítě se vůbec nezajímá,“ hlásí mi staniční sestra. Vezmu si chorobopis a jdu k ní na vizitu.
„Mohu ti tykat, Helenko, i když jsi včera tak nenadále už obstála zkoušku dospělosti?“ začínám poněkud polohumorně a jsem zvědav, jak zareaguje.
„Nic proti tomu nemám, klidně,“ odpoví trochu apaticky.
„Musím to s tebou probrat, abych si ověřil, zda tu od samého začátku nedošlo k nějakému zdravotnickému nedopatření.“
„Jen se klidně ptejte, po včerejšku už vydržím všecko,“ nemá daleko do pláče. Včerejší psychické trauma asi přece ještě bolí. Začnu tedy trochu zeširoka:
„Jak to vypadá u vás doma v rodině, můžeš mi k tomu něco říci?“
„Otce nemám. Přišel o život v kamenolomu, když jsem ještě byla malá holka. Matka po něm pobírá nízkej důchod, jinak posluhuje a vydělává, kde a jak se co dá. Chodím ještě do osmiletky, kde už sem jednou propadla,“ skoro se chlubí. „Bratr je sedmnáct, učí se automechanikem,“ odpovídá jako na rozkaz.
„Kdy asi tak jsi zjistila, že jsi v jiném stavu, Helenko?“
„Já jsem vůbec nic nezjistila. Až tady na interně, včera, na záchodě...,“ odmlčí se.
„Nu, dejme tomu,“ nechci se přít, „ale vždyť jsi musela aspoň mluvit s vaším obvodním doktorem, který tě pak poslal do nemocnice. Ten tě vůbec nevyšetřil, nebo tě ani neviděl?“
„To bylo takhle: začla jsem nějak divně tloustnout a občas jsem zvracela. Pak mně pomalu začly votejkat nohy. Povídám to matce a ona, že by to mohly bejt ledviny a poslala mě k našemu doktorovi. Moc se mně tam nechtělo, tak jsem k němu šla teprve včera. Musela jsem dlouho čekat a když se už konečně chtěl před polednem se mnou zabejvat, tak byl náhle odvolanej telefonem. Akorát mi ještě stačil vypsat ten lístek na internu a byl pryč. Takže se ani k tomu nedostal, aby mě vůbec vyšetřil.
No a tady ten mladej pan doktor na interně, že prej se bude se mnou zabejvat až vy mě po obědě vyšetříte. Mně se k vám nechtělo, páč jsem se bála, co se mnou budete dělat, nikdy jsem ešče u ženskýho doktora nebyla. No a pak to najednou na mě přišlo a musela sem rychle na záchod. Že ale ze mně vypadne děcko, to sem vůbec nečekala! Dyk já přece s nikým nic nemám! Vedle seděla ňáká stará babka, kerá slyšela, jak naříkám. Ta splašila sestry a celé oddělení a pak už ste tam byl,“ oddechne si s úlevou.

„Helenko, vždyť jsi aspoň už několik týdnů musela cítit, že máš v břiše nějaké pohyby a vůbec ti nebylo divné, žes neměla několik měsíců žádnou menstruaci?“ chci vědět víc.

„Co se mi v břiše hejbá nebo ne, tím se já tak nezabejvám. A to druhý, jak říkáte, to já sem ešče vůbec nikdy neměla. Šak se tomu kamarádky divily, dyž sme tuhle vo tom ve škole mluvily.“

„S matkou o těhle věcech nikdy nebyla žádná řeč, Helenko?“ pátrám neüprosně dál.

„Kdepak moje máti, ta na to vůbec nejni. Ta na mě nemá vůbec žádnej čas. A mě to taky nezajímá. Zatím. Je mi to protivný! Šak taky sem ještě neměla ani nemám žádnýho kluka i dyš by někerý chtěli se mnou chodit.“
Cítím, že teď musím sáhnout do horké kaše: „A co bratr, jak si spolu rozumíte?“

„Ale jó, to de, brácha je dobrej kluk.“
„Má už nějaké děvče?“
„Pokud vím ne, von je tak trochu stydlivej.“ Musím začít odjinud: „Jak velký je váš byt? Máš vlastní pokojíček?“

„Depak ty věci. Nemáme ani obývák, jen kuchyň a ložnici. Tam spíme všichni tři. Já vedle matky v posteli po otcovi, brácha leží extra. Jinak to nejde. Proč se na to ptáte?“

„Jen tak, abych si mohl představit, jak to u vás vypadá. A jak topíte, máte ústřední topení, nebo si třeba pouštíte teplo z kuchyně do ložnice?“ chci zahalit svoje skrytě cílené otázky závojem neurčitosti.

„Depa, to nejde, teplem musíme šetřit, říká naše matka. V kuchyni necháváme teplo na ráno ke snídani. V ložnici míváme na noc tak trochu povotevřený vokno, až tam je někdy slušná zima. Brácha dycky byl a ešče furt je taková hubená zimomřivka a když mu je kór moc chladno, tak si příde lehnout na chvilku ke mně. Já sem totiž taková horká fabrika a pak někdy u mě usne, až třeba do rána. To dělal už dycky!“

Tím je mi vše jasné a není už zapotřebí, abych se dále vyptával. Zajímá mě ale ještě její vztah k dítěti: „Ale tvé dítě, Helenko, uvažovala´s o tom, jak to teď půjde dál?“
„ Kvůli tomu jsem celou noc nespala. Nechci s ním přijít ani dom. Dyk von si ho někdo určitě veme. Jináč si to nedovedu představit!“

Prostá a jednoduchá odpověď, jako její celý dosavadní život zanedbané květinky. Příroda to ale vyřešila po svém. Nezralému novorozeňátku nebylo souzeno žít. Pitevní nález prokázal, kromě zánětu plic, masivní a s životem neslučitelné mozkové krvácení.