*Odzbrojená smrt*

Když jsem zhodnotil všechna její dosavadní vyšetření a léčebné programy včetně akupunktůry, zbývala mi pro ni podle mého názoru pouze už jen jediná reálná možnost: hypnóza, můj koníček od skončení studií. Ve svízelných případech mě zatím nikdy nezradila.

„Paní Nováková, nemám pro vás žádné léky, které by vám pomohly. Moji předchůdci už všechno vyzkoušeli, a jak vidíte, bez výsledku. Podle mého nejlepšího vědomí a svědomí se vás mohu pokusit léčit už jenom hypnózou.“

„To myslíte vážně? Hypnózou chcete docílit, abych otěhotněla? To si tedy vůbec nedovedu představit!“ získat si její souhlas asi nebude lehké, pomyslel jsem si. „Můžete mi to nějak objasnit? Jak ráda bych tomu uvěřila...!“ odpověděla pochybovažně.

„Nebude to poprvé, abych se toho odvážil s nadějí na úspěch. Ale pro tuto metodu potřebuji vaši absolutní důvěru! Nebude to pro vás snadné, protože meditovat o dosavadních zklamáních a vaši nadměrnou touhu po dítěti totiž budete muset dočasně zapomenout. To by nám oběma bylo jen na překážku. Myslíte, že byste to dokázala?“
„Musím si to rozmyslet, není to lehké se tak rychle a zásadně o vašem návrhu rozhodnout, ale budu o tom vážně přemýšlet.“ Věděl jsem, že přijde znovu.

A taky skutečně, za dva dny jsme pokračovali v rozhovoru. Především jsem jí znovu zdůraznil, co je pro úspěch hypnózy důležité: naprosto pozitivní postoj k této léčebné metodě. „Budu se snažit,“ souhlasila.

Domluvili jsme se na třech seancích týdně. V hypnotickém spánku při tlumené klasické hudbě jsem jí opakovaně vsugerovával, že musí žít úplně jinak než dosud: zapomenout na všechna dosavadní zklamání a léčebné neúspěchy, jako i na své chorobné přání a maximální touhu po dítěti. Postupně se mi opravdu podařilo u ní navodit pocit, že je jí úplně jedno, bude-li nadále žít s dítětem nebo bez něho. O to mi právě šlo, potlačit to křečovité psychické přání, na kterém lpěl její dosavadní život: co nejdřív otěhotnět před padesátkou, protože pak už je brána k mateřství navždy uzavřená.

Když se mi tahle léčebná fáze zdařila, chtěl jsem uskutečnit svůj druhý strategický, a jak jsem doufal, i rozhodující úmysl: „Mám pro vás, paní Nováková, návrh na letošní dovolenou. Doufám, že jste ještě nic nenaplánovali?“
„Ne, ještě ne. Co by to mělo být?“
„Je to druhá fáze mého léčení, která staví na tom, co jsme až dosud společně vybudovali hypnózou,“ překvapeně a tázavě se na mě podívala.

„Máte přece auto i s maringotkou a jistě by vám nebylo problémem vydat se na čtyři týdny do Norska, které je ve svém středu víceméně neobydlené. Žít tam absolutně duševně uvolněná, bez naprostého kontaktu s ostatní lidskou společností, jenom vy dva, sami pro sebe.“
„Vy si myslíte, že...?“
„Za pokus by to stálo, moc bych si od toho sliboval...!“

Nemusel jsem ji dlouho přesvědčovat, ani jejího manžela. V létě se skutečně vydali na cestu. Harmonicky vyvážená příroda s jezery, řekami a lesy a tím, že odpadly všechny rušivé a hektické elementy lidské společnosti -radio, televize, noviny, mobil, internet- došlo k naprostě nenarušenému tělesnému a hlavně duševnímu uvolnění.

Co jsem očekával a co si ona dávno přála, se skutečně splnilo: těhotenský test byl brzy po jejich návratu pozitivní! Neskrývanou radost paní Novákové jsem musel důsledně tlumit, aby nevyústila do nezměrného emocionálního nadšení, které by mohlo ohrozit právě počínající život.

S novým elánem jsem se ujal dalšího sledování osudu našeho společného „pokladu“ u vědomí toho, že jej musím ochránit před všemi škodlivými vlivy, ať už zevními nebo vnitřními. Že to nebude snadné, bylo mi taky jasné.

Asi za dva týdny jsem si chtěl ověřit pozitivitu těhotenského testu ultrazvukem. Zálibně jsem si prohlížel náš malý přírodní zázrak, ale když už jsem málem vypínal přístroj, zahlédl jsem celkem nepatrné zduření na jednom vaječníku. Nevypadalo nijak podezřele, ale pro mne to bylo varovný nález. Pacientku jsem o něm neinformoval, starost do příštích dnů, možná i týdnů, jsem si zatím nechal pro sebe.

Za měsíc jsem si chtěl znovu všechno ověřit. Těhotenství bylo úměrně zvětšené a zduření, které mě posledně zneklidnilo, se mezitím taky zvětšilo do velikosti rajského jablka. Jeho obsah se ultrazvukem nedal diferencovat, důvod k radikálnímu řešení to však zatím nebyl, nezbylo než vyčkávat.

Během dalších šesti týdnů se u tohoto útvaru zřejmě vytvořila jakási stopka, poněvadž se skryl kamsi za dělohu, kde jej nebylo vůbec vidět, kde jsem jej ale tušil, protože bylo nepravděpodobné, že by sám od sebe zanikl. Vytvoření stopky ovšem předpokládalo, že se asi dále zvětšil, což mě začlo zneklidňovat. Operativně se nedalo nic podniknout, poněvadž by mohlo dojít k předčasnému porodu plodu, který by byl ještě naprosto neschopný k mimoděložnímu životu. Tento stav mě nutil, abych se každodenně zabýval, jak se ve zbývajících týdnech rozhodnout mezi životem matky a jejího vytouženého dítěte...

Mnou předpokládaná vaječníková cysta se svým nedefinovatelným obsahem mi neustále krátila spánek. Zatím jsem si ale tohle tajemství nechával pro sebe, nechtěl jsem zbytečně budoucí rodičku zneklidňovat. Jinak se těhotenství vyvíjelo nekomplikovaně, budoucí světoobčankou bylo děvčátko, které paní Nováková pojmenovala Pavlínkou.

Šest týdnů před porodním termínem jsem se rozhodl tuhle hru na schovávanou s cystou skončit, protože jsem si byl od začátku vědom, že její obsah by mohl být třeba i zhoubný, se všemi z toho plynoucími důsledky. Nitroděložní vývoj Pavlínky byl už natolik dostatečným, že se těhotenství mohlo předčasně ukončit a tak jsem nastávající maminku musel seznámit se svým úmyslem.

„Paní Nováková, vaše čekání na porod už brzy skončí.“ Nezmohla se ani na slovo, tak byla překvapena.

„Máte totiž na vaječníku cystu, která od počátku těhotenství ponenáhlu rostla. Přitom se nedá určit, co v ní je. Čekat déle by nebylo rozumné, poněvadž vlivem svého vnitřního tlaku by cysta třeba i praskla a její dosud neznámý obsah by tak mohl vážně ohrozit vaše zdraví.“ Slovo rakovina jsem ümyslně neřekl, ale i tak mě pochopila, neboť jsem viděl, jak to s ní otřáslo. Bylo mi jí líto.

„Kdy mě chcete vzít pod nůž?“ zeptala se neočekávaně statečně.
„Co nejdříve. Hned zítra. Musíme ještě zajistit krevní konzervy pro případ nutnosti.“
„Doufám, že v té cystě snad nebude nic hrozného. Jakou naději mi dáváte?“

„Tento nález v těhotenství je naprosto neobvyklý! Naděje? Je mi líto, jen tak okolo 50 %. Když se ale podaří odstranit ji vcelku a neporušenou, tak se zvýší na 100%. Pak můžete být šťastná, že vám Pavlínka vlastně zachránila život, poněvadž bychom o cystě jinak vůbec nevěděli!“ snažil jsem se jí vrátit nenadále ztracenou naději.

Našeho patologa jsem rovněž seznámil s plánovanou operací a že po něm budem požadovat, aby pohotově ještě během trvání operace urychlenou metodou cystu vyšetřil, případně i její obsah, pokud by už byl v břišní dutině roztroušený.

Příští den dochází k osudovému rozuzlení: císařským řezem jsem vybavil Pavlínku, která byla okamžitě dána do péče dětskému lékaři. Cysta, veliká jako pěst a skrytá za dělohou, zaujímala celý vaječník. Její napjaté pouzdro bylo naštěstí ještě neporušené. Na druhém vaječníku se počínala tvořit taky cysta, zatím jenom malá, jako holubí vejce. Oba vaječníky s podezřelými útvary jsem musel nemilosrdně odstranit a než jsme došili děložní řez, oznámil nám patolog, že v nich našel zhoubné bujení.

Tím končí líčení tak neobvyklého a pro mne za celá desetiletí ojedinělého případu původně neplodného manželství, kde se podařilo skoro jako zázrakem docílit ještě před menopauzou vytouženého mateřství. To současně způsobilo, že se u sťastné těhotné odhalila počínající rakovina, která by -jinak nepoznaná- vedla ku smrtelnému ohrožení své nositelky.