chodci nocí...

Procházím se v krajině
tady mě obklopuje
chladivá náruč lesa
klid a samota
holé větve stromů se klenou
jako žebroví katedrál
a mezi nimi pableskují jiskry
z dálek nesmírných

tady můžu porušit zákaz dětství
zahrávat si se životem
a naivně pokoušet síly nade mnou
kdy se celý vesmír jeví
jako nehet na malíčku obra
a já se dotýkám něčeho
co mi nikdy nikdo rozumně nevysvětlí

připadám si jako někdo
kdo se nikým nepozván zhmotnil
a vnesl zmatek do prostoru
v němž jsou narýsovány všechny siločáry
přemýšlím kde leží hranice osobnosti
a kam je ještě možné posouvání

hvězdy však stály semknuté
neproniknutelně se na mne dívaly
a já neměl žádný přístup
k jejich pocitům touhám či přáním

lehl jsem si do sněhu na záda
když se odpoutala
mocná náhlá energie vlny
odkudsi z chodidel
a jediným výbuchem
se bleskurychle zmocnila celého těla
jako by se vzdálený Kyklop slastně protáh
a udeřil sukovicí do země
vytřeštil jsem oči překvapením
a prohnul se do luku

mrákotná rozkoš
odnášející bolest do radosti
mě uchopila a vzala s sebou
na tajůplnou chvilku

na stráni se pásl pokroucený kůň
a nástěnné hodiny
co měl přehozené přes hřbet
stékaly jako inkoust do trávníku