Nechci!
Ideový náčrt filmové povídky
» autor: Tomáš |
Irena je dosud svobodná dvacetiletá. Než odjede na dovolenou k Baltickému moři, dřímá v ní dosud neprobuzené ženství. Vkusně a jednoduše oblečená do přiléhavých letních šatů, přitahuje na sebe v přístavních uličkách Stralsundu pohledy mužů, aniž si toho je vědoma.
Potká ho u výletních parníků v přístavu. Naráz si padnou do oka a se svou češtinou si v okolním moři němčiny připadají jako dva spiklenci, kteří se do sebe rychle zahleděli. Přihlásí se k výletu na ostrov Hiddensee.
Široširé moře - hejno chechtavých racků krouží okolo na vlnách se houpající bárky - neodbytný vítr - všechno je tak příjemně nezvyklé. Plují vstříc krásnému dni a těší se na osamělý, skoro liduprázdný ostrov. Od přístavu stoupají k majáku a skotačí tam jako malé děti. Pohled z vyvýšeniny k moři, u kterého žádného vůbec ještě nebyla, je úchvatný. Seběhnou cestičkou dolů k písčitému břehu, kde moře šumí dorážejícími vlnami. Nikde ani človíčka. Odhazují šaty a vrhají se do vody. Pak se na vyhřátém pobřežním písku vášnivě objímají.
Myslela si tehdy bláhově, že se už nikdy nemohou rozejít, ale na zpáteční cestě do přístavu se jí doznává, že je ženatý.
Skutečnost dnešního podzimního dne je jiná, než vzpomínky na překotné zamilování před třemi měsíci. Necítí se celkově dobře. I jako žena má pochybnosti, zda je s ní vše v pořádku. Proto jde po dopolední směně do závodní ambulance k ženské lékařce. Nikdy tu ještě nebyla, vše je jí nové. V čekárně sedící ženy zmlknou, když vejde. Zvědavě ji změří pohledy od hlavy k patě, pak se znovu tlumeně rozhovoří. Na stěně dva plakáty s textem „Darujte dětem život!“ a „Maminko, ty mě nechceš?“ Rozpačitě se přihlásí u okénka.
Než přijde na řadu, vyslechne nedobrovolně, co si tak její sousedky povídají: o jakémsi hrozném porodu, zda je lepší ženský doktor než doktorka, že by se přerušování těhotenství nemělo povolovat, že už některá byla na přerušení několikrát a prý to je fajn, v narkóze. To všechno ji znervozňuje.
Konečně ji sestra vyvolává. Irena vstupuje ostýchavě, lékařka s ní jedná naprosto nežensky: „Tak copak máte, o co se jedná?“ Irena stydlivě uléhá na vyšetřovací stůl.
Doktorka za chvilku: „No, tak to je jasný.“ Skoro mateřsky dodává: „Budete maminkou!“[/i]Já a maminkou? Brání se nemilosrdné diagnóze, nevěří, je vyděšená, zoufalá. Lékařka zachovává ledový klid: „Tak mi řekněte tu vaši historku, prosím!“
Stručně jí vylíčí svou neřešitelnou situaci. „Pochopte to, paní doktorko. Vždyť jste přece taky žena,“ útočí na její city. Žena v bílém nakonec rezignuje a podpisuje žádost na přerušení těhotenství.
V komisi zasedá primář a dvě ¨zvolené ženy z lidu¨. Po zvážení důvodů pro a proti se rozhodnou pozitivně, Ireně se ulehčilo. Zákrok se má provést nazítří.
Poplatek platí na poště, kde zvědavé úřednice u přepážky očekávají ženy, prošlé komisí. Nenápadně si ověřují, kdo z jejich známých dnes přijde. Dohady, klepy, drby. U přijmu v nemocnici se vše opakuje se špatně skrývanou zvědavostí. Irena by nejraději utekla.
Sestra na oddělení je přijímá nepřívětivě, všechny uloží na jednom pokoji. Ostatní pacientky mají pro ně jen postranní pohledy. Kandidátky zákroku si mezi sebou vyprávějí o těhotenstvích, manželstvích, ošetřovatelském a lékařském personálu, interrupční komisi. Irena se toho neúčastní, rozrušuje ji to, snaží se brzy usnout.
Probudí ji hluk z nedalekého porodního sálu. Je už hluboký večer, na chodbě bliká malá zářivka. Tápe polotmou k záchodu a v rohu chodby narazí na plačící pacientku. Ta se jí svěřuje, jak jí křik rodiček i dětí ze sálu drásá nervy. Je prý až zoufalá, tak ráda by chtěla být matkou!
Irena jí nemůže pomoci. Opouští ji a jde směrem, odkud zní křik neklidné rodičky a chlácholení porodní asistentky. Vtom uslyší kroky přicházejícího lékaře a schová se rychle za sloup. Nechtěně vyslechne rozhovor lékaře a asistentky o rodičce, která tak obtížně rodí, a kterou doktor oslovuje maminkou.
Do sálu nevidí, slyší jen, jak se pak doktor svěřuje asistentce, že ho čeká zítra tolik interrupcí a jak zastává názor, že by se nechtěné děti měly dostat k adopci neplodným ženám, které by je rády vychovaly jako svoje. Irena rychle odchází na pokoj a do uší jí zní křik novorozenců.
V osm příštího dne odvážejí první pacientku k zákroku. Ženy v pokoji napjatě očekávají až se bude vracet. když tu náhle se ve dveřích objeví asi desetileté děvčátko, hledající a volající svou maminku. Uteklo z domu, má o ni strach, ví, že tu někde musí být. Když ji sestra odvádí, brání se vší silou, a v tu chvílí právě přivážejí její maminku po zákroku zpět na pokoj. Není po narkóze ještě úplně při sobě a volá po svých dětech. Irena sleduje vše od okna, kde střídavě vidí, jak venku nasedají do sanitek ženy s novorozeňaty, propuštěné právě z porodnice domů. Prožívá chaos citů a pocitů.
Za chvíli je řada na ní. Uléhá na nosítka váhavě, otáčí se po ostatních, jakoby se s nimi loučila navždy. Její vyřízenou žádost o interrupci setra zasunuje za polštář pod hlavou. Cestou k operačnímu sálu míjejí vozík, plně obložený novorozeňaty, hladově křičícími před kojením. Ocitá se na chodbě na místě, kde v noci mluvila s onou nešťastnou ženou, znovu slyší zvuky z porodního sálu, ucpává si polštářem uši, upřeně zírá do stropu.
Vjíždějí na operační sál, kde už je pro ni připraven stůl, nástroje a narkotizační přístroj. Obrovský světelný reflektor. Kyslíkové bomby. Lékaři a sestry v operačních pláštích. Jednoho z nich poznává, je to onen z dnešní noci.
Zřízenec jí pomáhá z nosítek na stůl. Ve směsi strachu, studu a vnitřního odporu se Irena zdráhá ulehnout . Lékař už je připraven a trochu netrpělivý. Osloví ji, jak je z porodnice zvyklý: „Maminko, trochu rychleji, máme ještě moc práce!“Slovo ¨maminko¨ jí v hlavě rezonuje, slyší je znovu u nočního porodu, znovu vidí a slyší volající a maminku hledající děvčátko, jakoby z pozadí znovu slyší názory lékaře o svobodných matkách z minulé noci. Opakovaná výzva lékaře zní netrpělivěji.
Irena stále ještě na stole neleží, jen sedí, oči upřené do dálky, jako by tu ani nebyla. Znovu vidí sanitku, kam nasedá šťastná maminka s dítětem v náručí, slyší ženu probouzející se z narkózy a volající po svých dětech. Znovu je v ambulanci vyšetřována doktorkou a slyší její diagnózu ¨budete maminkou¨ a opakovaně vidí plakátový text ¨maminko, ty mě nechceš?¨
Vše, co znovu vidí a slyší, se jí v hlavě promítá a prolíná.
Ano, nyní to ví, jak se na poslední chvíli rozhodne!
Seskočí se stolu a se slovy „to malé si nechám, nechci váš zákrok“ uchopí na nosítkách ležící povolenou žádost, rázně ji roztrhne a odchází hrdě ze sálu. Jeden z lékařů uspokojivě pokyvuje hlavou a zvedne pohozenou listinu. Poodejde k oknu a zamyšleně se dívá široko daleko do kraje. Úřední papír zmačká a jakoby štítivě odhodí do odpadkového koše.
Potká ho u výletních parníků v přístavu. Naráz si padnou do oka a se svou češtinou si v okolním moři němčiny připadají jako dva spiklenci, kteří se do sebe rychle zahleděli. Přihlásí se k výletu na ostrov Hiddensee.
Široširé moře - hejno chechtavých racků krouží okolo na vlnách se houpající bárky - neodbytný vítr - všechno je tak příjemně nezvyklé. Plují vstříc krásnému dni a těší se na osamělý, skoro liduprázdný ostrov. Od přístavu stoupají k majáku a skotačí tam jako malé děti. Pohled z vyvýšeniny k moři, u kterého žádného vůbec ještě nebyla, je úchvatný. Seběhnou cestičkou dolů k písčitému břehu, kde moře šumí dorážejícími vlnami. Nikde ani človíčka. Odhazují šaty a vrhají se do vody. Pak se na vyhřátém pobřežním písku vášnivě objímají.
Myslela si tehdy bláhově, že se už nikdy nemohou rozejít, ale na zpáteční cestě do přístavu se jí doznává, že je ženatý.
Skutečnost dnešního podzimního dne je jiná, než vzpomínky na překotné zamilování před třemi měsíci. Necítí se celkově dobře. I jako žena má pochybnosti, zda je s ní vše v pořádku. Proto jde po dopolední směně do závodní ambulance k ženské lékařce. Nikdy tu ještě nebyla, vše je jí nové. V čekárně sedící ženy zmlknou, když vejde. Zvědavě ji změří pohledy od hlavy k patě, pak se znovu tlumeně rozhovoří. Na stěně dva plakáty s textem „Darujte dětem život!“ a „Maminko, ty mě nechceš?“ Rozpačitě se přihlásí u okénka.
Než přijde na řadu, vyslechne nedobrovolně, co si tak její sousedky povídají: o jakémsi hrozném porodu, zda je lepší ženský doktor než doktorka, že by se přerušování těhotenství nemělo povolovat, že už některá byla na přerušení několikrát a prý to je fajn, v narkóze. To všechno ji znervozňuje.
Konečně ji sestra vyvolává. Irena vstupuje ostýchavě, lékařka s ní jedná naprosto nežensky: „Tak copak máte, o co se jedná?“ Irena stydlivě uléhá na vyšetřovací stůl.
Doktorka za chvilku: „No, tak to je jasný.“ Skoro mateřsky dodává: „Budete maminkou!“[/i]Já a maminkou? Brání se nemilosrdné diagnóze, nevěří, je vyděšená, zoufalá. Lékařka zachovává ledový klid: „Tak mi řekněte tu vaši historku, prosím!“
Stručně jí vylíčí svou neřešitelnou situaci. „Pochopte to, paní doktorko. Vždyť jste přece taky žena,“ útočí na její city. Žena v bílém nakonec rezignuje a podpisuje žádost na přerušení těhotenství.
V komisi zasedá primář a dvě ¨zvolené ženy z lidu¨. Po zvážení důvodů pro a proti se rozhodnou pozitivně, Ireně se ulehčilo. Zákrok se má provést nazítří.
Poplatek platí na poště, kde zvědavé úřednice u přepážky očekávají ženy, prošlé komisí. Nenápadně si ověřují, kdo z jejich známých dnes přijde. Dohady, klepy, drby. U přijmu v nemocnici se vše opakuje se špatně skrývanou zvědavostí. Irena by nejraději utekla.
Sestra na oddělení je přijímá nepřívětivě, všechny uloží na jednom pokoji. Ostatní pacientky mají pro ně jen postranní pohledy. Kandidátky zákroku si mezi sebou vyprávějí o těhotenstvích, manželstvích, ošetřovatelském a lékařském personálu, interrupční komisi. Irena se toho neúčastní, rozrušuje ji to, snaží se brzy usnout.
Probudí ji hluk z nedalekého porodního sálu. Je už hluboký večer, na chodbě bliká malá zářivka. Tápe polotmou k záchodu a v rohu chodby narazí na plačící pacientku. Ta se jí svěřuje, jak jí křik rodiček i dětí ze sálu drásá nervy. Je prý až zoufalá, tak ráda by chtěla být matkou!
Irena jí nemůže pomoci. Opouští ji a jde směrem, odkud zní křik neklidné rodičky a chlácholení porodní asistentky. Vtom uslyší kroky přicházejícího lékaře a schová se rychle za sloup. Nechtěně vyslechne rozhovor lékaře a asistentky o rodičce, která tak obtížně rodí, a kterou doktor oslovuje maminkou.
Do sálu nevidí, slyší jen, jak se pak doktor svěřuje asistentce, že ho čeká zítra tolik interrupcí a jak zastává názor, že by se nechtěné děti měly dostat k adopci neplodným ženám, které by je rády vychovaly jako svoje. Irena rychle odchází na pokoj a do uší jí zní křik novorozenců.
V osm příštího dne odvážejí první pacientku k zákroku. Ženy v pokoji napjatě očekávají až se bude vracet. když tu náhle se ve dveřích objeví asi desetileté děvčátko, hledající a volající svou maminku. Uteklo z domu, má o ni strach, ví, že tu někde musí být. Když ji sestra odvádí, brání se vší silou, a v tu chvílí právě přivážejí její maminku po zákroku zpět na pokoj. Není po narkóze ještě úplně při sobě a volá po svých dětech. Irena sleduje vše od okna, kde střídavě vidí, jak venku nasedají do sanitek ženy s novorozeňaty, propuštěné právě z porodnice domů. Prožívá chaos citů a pocitů.
Za chvíli je řada na ní. Uléhá na nosítka váhavě, otáčí se po ostatních, jakoby se s nimi loučila navždy. Její vyřízenou žádost o interrupci setra zasunuje za polštář pod hlavou. Cestou k operačnímu sálu míjejí vozík, plně obložený novorozeňaty, hladově křičícími před kojením. Ocitá se na chodbě na místě, kde v noci mluvila s onou nešťastnou ženou, znovu slyší zvuky z porodního sálu, ucpává si polštářem uši, upřeně zírá do stropu.
Vjíždějí na operační sál, kde už je pro ni připraven stůl, nástroje a narkotizační přístroj. Obrovský světelný reflektor. Kyslíkové bomby. Lékaři a sestry v operačních pláštích. Jednoho z nich poznává, je to onen z dnešní noci.
Zřízenec jí pomáhá z nosítek na stůl. Ve směsi strachu, studu a vnitřního odporu se Irena zdráhá ulehnout . Lékař už je připraven a trochu netrpělivý. Osloví ji, jak je z porodnice zvyklý: „Maminko, trochu rychleji, máme ještě moc práce!“Slovo ¨maminko¨ jí v hlavě rezonuje, slyší je znovu u nočního porodu, znovu vidí a slyší volající a maminku hledající děvčátko, jakoby z pozadí znovu slyší názory lékaře o svobodných matkách z minulé noci. Opakovaná výzva lékaře zní netrpělivěji.
Irena stále ještě na stole neleží, jen sedí, oči upřené do dálky, jako by tu ani nebyla. Znovu vidí sanitku, kam nasedá šťastná maminka s dítětem v náručí, slyší ženu probouzející se z narkózy a volající po svých dětech. Znovu je v ambulanci vyšetřována doktorkou a slyší její diagnózu ¨budete maminkou¨ a opakovaně vidí plakátový text ¨maminko, ty mě nechceš?¨
Vše, co znovu vidí a slyší, se jí v hlavě promítá a prolíná.
Ano, nyní to ví, jak se na poslední chvíli rozhodne!
Seskočí se stolu a se slovy „to malé si nechám, nechci váš zákrok“ uchopí na nosítkách ležící povolenou žádost, rázně ji roztrhne a odchází hrdě ze sálu. Jeden z lékařů uspokojivě pokyvuje hlavou a zvedne pohozenou listinu. Poodejde k oknu a zamyšleně se dívá široko daleko do kraje. Úřední papír zmačká a jakoby štítivě odhodí do odpadkového koše.
Tipů: 10
» 20.05.13
» komentářů: 9
» čteno: 881(21)
» posláno: 0
» nahlásit
» 20.05.2013 - 21:27
Nebyls tím zamyšleným lékařem na konci příběhu? K zamyšlení je však v té povídce hodně momentů.
» 22.05.2013 - 20:53
Berenika: Tvůj koment mě rozesmál, protože jsem si Tomáše představil, že ho čte při jídle a že mu přitom pořádně zaskočilo v krku.
Ale tvoje řešení určitě nebylo zcela mimo mísu. Musel jsem si tu povídku ještě jednou přečíst, abych došel k závěru, že ten lékař nebyl otcem budoucího dítka. Jsem si jistý, že v tom byl nevinně.
Ale tvoje řešení určitě nebylo zcela mimo mísu. Musel jsem si tu povídku ještě jednou přečíst, abych došel k závěru, že ten lékař nebyl otcem budoucího dítka. Jsem si jistý, že v tom byl nevinně.
» 23.05.2013 - 16:14
bameka: no jo, ale ty to chápeš jinak než já.....myslela jsem, že autor povídky mohl být teoreticky otcem toho dítěte (ne lékařem) - ale to je přitažené za vlasy. V podstatě autor může být autobriograficky kteroukoliv postavou povídky anebo taky žádnou. Variant je mnoho. Třeba jedna z mých povídek je psaná jako bych byla muž a přitom jsem to psala já - žena. :o)
» 23.05.2013 - 21:34
Berenika: Hm, já bych rozbor té povídky navrhnul ukončit konstatováním, že rozdíl mezi ženským a mužským uvažováním je někdy opravdu kouzelný. A že to zpravidla může být ku prospěchu obou stran.
» 29.06.2013 - 19:22
Silné! Dnešní svět se žene neuvěřitelnou rychlostí kupředu, ve skutečnosti jsme stále pozadu. Dnes a denně přicházejí nechtěná otěhotnění, nákazy HIV...velký bum, chvíli strach a pak zase léta tabu. Až jednou lidé pochopí...
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Předchozí: *Živá mrtvá* | Následující: *ALKOHOL*