BRANWEN 12/

Morcanth měl uši jako rys. Než se Eldur z té zprávy vzpamatoval, byl už druid na půli cesty k náčelníkovu domu. Vpadl dovnitř jako velká voda a dveře se za ním zavřely s hlučným bouchnutím.
Braga ho pohoršeně okřikla, ale když zjistila, že to není ten, koho čekala, přitiskla si dlaň na ústa a couvla do kouta. Najednou to pochopila. Všechno do sebe dokonale zapadlo.
Morcanth přistoupil k lůžku, kde vedle vyčerpané matky vrnělo novorozeně. Fenela zdánlivě lhostejně muže pozorovala, ve skutečnosti ale dychtivě čekala na jeho slova, na dotek, na sebemenší náznak něžnosti. Svůj úkol splnila, teď byl na řadě on. Rozbalil plátno, v němž bylo dítě zavinuto.

V jeho očích se nejprve objevil nevěřícný údiv, pak zklamání a zlost.
Vztekle vybuchl a bezděky napřáhl ruku. Fenela si na okamžik pomyslela, že se na ni vrhne a udeří ji, ale on se pojednou otočil na patě a rozrazil dveře.
V nich se střetl s Eldurem, který právě vcházel, hrubě ho odstrčil stranou a proběhl usínající vesnicí. Na horkem ztvrdlé cestě se rozlehl dusot kopyt jeho koně a během chvilky se ztratil v dáli.
Eldur zůstal zaraženě stát. Pak ale pokrčil rameny a vešel dovnitř.

Fenela, bledá a vyčerpaná, a přece krásnější než kdykoliv předtím, ležela nehybně a po tvářích jí tekly proudy slz. Na Eldura se ani nepodívala.
Povzdychl si. Měl toho právě dost.
Nikdy se nezmínila o tom, co se přihodilo oné samainové noci, kdy sem přišla, ale stále naznačovala, že si pro ni Morcanth přijde a vezme ji k sobě, že její pobyt tady je jen dočasný.
Celou dobu, co tu s ním žila, dávala najevo tiché pohrdání jím, jeho domem i celou vesnicí. Časem se ostří otupilo a změnilo v lhostejnost, jež snad znamenala jakési příměří, ale odtažitost z jejího chování nezmizela úplně nikdy. Odmítala Eldurovu pozornost i pomoc. O intimní sblížení se ani nepokoušel.

A přesto ji miloval, od prvního okamžiku.
Jak dny ubíhaly, jeho láska sílila. Tam, kde byl zpočátku jen tenký pramínek, se teď rozlévala řeka a jemu hrozilo, že se v ní utopí. Bylo na čase s tím něco udělat.
Jak to řekl tehdy Morcanth?
Až porodí dítě, můžeš ji zapudit.
Přistoupil k lůžku a pohlédl na nahé dítě, které klidně spalo. Svraštělé růžové čelíčko s jemnými obloučky tmavého obočí, zavřené oči s dlouhými hustými řasami a na hlavičce chomáč vlasů, černých jako havraní peří.
Uchopil novorozeně a zvedl je do výšky - podruhé ve svém životě.

„Budeš se jmenovat Branwen,“ řekl a přitiskl ji k sobě. Holčička se probudila a věnovala mu nevidoucí pohled tmavomodrých oček. Čekal křik, ale spokojeně zavrněla, když ucítila teplo jeho těla a zase usnula.
Vložil ji matce do náručí.
„Máme krásnou dceru. Až vyroste, bude ti podobat.“
Ohromení ve Feneliných očích bylo balzámem na jeho duši a vodopádem, který smyl předchozích devět měsíců.
Nedokázala ze sebe vypravit ani slůvko. Právem očekávala, že ji vyžene, když jeho mocný bratr dal jasně na srozuměnou, že nesplnila, co se od ní očekávalo. Nebyla ničím, jen pouhým nástrojem v druidových rukou, nástrojem, který odvedl špatnou práci. Ale Eldur jí vrátil úctu, když se prohlásil otcem Morcanthovy dcery.

Pochopila v té chvíli, že se před ní otvírá nový život, a tak zahnala vzpomínku na onu samainovou noc i naděje s ní spojené do nejzazšího kouta svého vědomí. Teď byla Eldurovou manželkou.
Braga, která se stala bezděčným svědkem náčelníkova gesta, se jen spokojeně usmála.

O několik týdnů později se ve vesnici slavilo znovu.
I když někteří šeptem tvrdili, že se Eldurovi náramně hodilo spojit svatbu s přijetím Branwen do komunity, aby ušetřil, příležitost vybřednout opět na chvíli z dřiny a plahočení přivítali všichni s radostí.

Toho večera vstoupil Eldur k Fenele jako právoplatný manžel a ona ho přijala ne s pouhou vděčností, ale s láskou jako rovnocenná partnerka. Také on s definitivně pevně uzavřel Freyu do schránky vzpomínek a dychtivě se ponořil do přítomnosti a tepla Fenelina těla.
Teď patřili k sobě.

*********
Listí na stromech žloutlo a začal měsíc rákosu. Opět se schylovalo k samainu, když se v Eldurově vesnici objevil jako blesk z čistého nebe Morcanth.
Jako obvykle vstoupil do Eldurova domu bez ohlášení a tam se mu naskytl obrázek plný tichého štěstí.
Fenela byla sama a právě kojila Branwen. Holčička už byla dávno sytá a jen tak lenivě si pohrála s nalitou bradavkou, zatímco drobné pěstičky se otvíraly a zavíraly, jak prstíky snažila uchopit zdroj svého blaha. Matka ji nechala, láskyplně ji pozorovala a vychutnávala si okamžik naprosté sounáležitosti se svým dítětem. Branwen teď měla skoro tři měsíce a, přestože byla velká už při narození a připravila tak Fenele opravdu krušné chvíle, zdálo se, že roste každým dnem přímo před očima.

Morcantha potěšilo, že je zdravá, silná a plná chuti do života, ale navenek nedal na sobě jako obvykle nic znát. Vztek, který cítil, když se místo chlapce narodilo děvčátko, byl dávno ten tam.
Nesčetněkrát probíral znovu a znovu, kde se mohla stát chyba, ale na nic nepřišel, a tak se rozhodl, že ve svém plánu bude pokračovat. Vždyť dávné mýty znaly mnoho žen-válečnic, kterým jejich odvaha vydobyla často i královskou hodnost.
Proč by se Branwen nemohla zařadit mezi ně?
Kromě toho ženu bude moci lépe ovládat a radit jí. Dospívající chlapci jsou většinou k autoritám kritičtí a nezřídka se otevřeně postaví proti svému otci, učiteli nebo náčelníkovi. Morcanth potřeboval silnou a charismatickou osobnost, která však bude současně plnit jeho příkazy. Takže proč ne Branwen?

Tentokrát Fenela druida nepozdravila jako první.
Teď, když si konečně začala zvykat na klidný a spokojený život po Eldurově boku, by se raději už s Morcanthem už nesetkala, ale bylo jasné, že nemá na vybranou. Vyčkávavě ho pozorovala a mimoděk k sobě dítě přitiskla silněji, jako by ho chtěla ochránit před něčím neznámým a nebezpečným. Branwen se to nelíbilo. Začala sebou kroutit a nabírat do pláče.
Ani Morcanth nespouštěl z Fenely upřený pohled.
Po dítěti zkrásněla a on ucítil záchvěv touhy. Přistoupil k ní a položil dlaň na obnažený prs plný mléka. Škubla sebou, jako by ji jeho dotyk popálil, a chvatně se zahalila.

„Snad se mě nebojíš?“ usmál se.
„Ne,“ řekla, ale úsměv neopětovala. „Proč jsi přišel?“
„Podívat se na dítě, jestli žije a jak se mu daří.“
„Vidíš sám, dobře,“ odpověděla stroze. „Ale nechápu, proč velkého druida zajímá Eldurova dcera.“
„Ale no tak,“ Morcanthův hlas byl shovívavost sama, „ Eldura z toho myslím můžeme vynechat. Nehraj si na hloupou, to přece nejsi. Oba nejlíp víme, čí je to dcera. Mám s ní velké plány, čeká ji budoucnost, jakou si ani neumíš představit. Dobře se o ni starej, ty i můj bratr za ni ručíte vlastním životem. Až jí bude sedm let, převezmu její výchovu sám, aby se naučila všechno, co bude potřebovat k naplnění své životní role. Odvezu ji pryč, ale neboj se, ještě o ní uslyšíš. Všichni o ní uslyší a všichni o ní budou mluvit s úctou.“
„Už jsem ti řekla, že se nebojím,“ odsekla.
„ Nenapadlo tě, že ti svou dceru jednoduše nemusím dát?“dodala.
„Vím, že mi ji dáš,“ druidův hlas zazvonil jako ocelový meč. „Jinou možnost prostě nemáš.“

Pohledy muže a ženy o sebe křísly jako obnažené čepele.
Pak Fenela sklonila hlavu.
Dobře věděla, že Morcanth mluví pravdu. Protivit se příkazu kněze prostě nešlo.
„Podej mi ji,“ vztáhl k ní ruce a ona mu do nich poslušně vložila dítě.
Branwen rázem přestala kňourat a upřeně si prohlížela neznámý obličej, který se k ní skláněl. Proti své vůli se pousmál a ona pootevřela pusinku ve stejné grimase. Zašermovala pěstičkami, které se náhle otevřely, a prstíky pevně popadly zlatý emblém, který měl Morcanth na koženém řemínku kolem krku. Jemný vzor vytepaný v nekonečných spirálách ovíjel kolo s paprsky umístěné uprostřed – znamení boha Taranise, vládce nebes.

Branwen si šperk přitáhla k sobě a chvilku se zdálo , že si ho pozorně prohlíží, než si ho strčila do úst a začala ho ocucávat. Ze znesvěcení nejvyššího si vůbec nic nedělala. Zato Morcanth ano.
Popadl emblém a snažil se jej vytáhnout.
V té chvíli mu mozek proťala nečekaná bolest.
Branwen upírala své široce rozevřené oči do druidovy tváře. Z tmavé modři jejích duhovek sálala tak silná energie, že pod jejím náporem Morcanth zavrávoral. A ještě něco v nich bylo - ta cizí tvář, již poprvé spatřil bezmála před rokem oné samainové noci. Trvalo to jen zlomek vteřiny, ale i tak to stačilo z jeho těla vysát všechnu sílu.

Jen s největším úsilím se druidovi podařilo vytrhnout Taranisovo znamení z Branweniných úst. Jeho ostrý okraj však rozřízl jemný dětský ret a holčička se dala do křiku.
Fenela byla v mžiku na nohou.
Oči jí plály hněvem jako medvědici, bránící své mládě, a druid před jejich pohledem ucouvl. Z té ženy vyzařovala síla, mnohem větší, než by v ní kdy hledal. Jak to, že si toho nikdy nevšiml? Matka s dítětem tvořily dvojici, jíž by nemohl vzdorovat ani on. Druidův pragmatický mozek okamžitě zaznamenal nový poznatek. V budoucnu ho bezesporu využije, ale teď bude lépe odejít, než si Fenela jeho slabosti všimne. Podal jí tedy plačící dítě a bez rozloučení vyšel ven. Už se z toho stala málem tradice, že pokaždé opouštěl Eldurův dům ve spěchu a vztekle.

„Stalo se něco?“ zeptal se Eldur téhož večera, kdy odpočíval přitisknutý k Feneliným ňadrům a při tom je zlehka hladil. V narůžovělém světle, které vydával oheň na noc přidušený drny, se zájmem pozoroval, jak se pod doteky jeho prstů na bradavkách perlí kapičky mléka.
Ale Fenela na Eldurovu otázku jen mlčky zavrtěla hlavou.
Byla dnes jiná – odtažitá a vzdálená ve vlastním světě, stejně jako na počátku jejich vztahu. Na okamžik Eldura napadlo, že za to může Morcanthova návštěva, ale pak tu myšlenku zavrhl.

Druid ho dnes odpoledne vyhledal venku mezi muži, dokončujícími poslední polní práce. Zastavil se ve vesnici prý jen krátce při své cestě na jih, kde hodlal hledat spojence pro svou válku se severními kmeny. Ten si se svými plány nedá pokoj, dokud se nějaká opravdu velká válka nestrhne, říkal si Eldur v duchu, když vyprovázel bratra na hranice svých pozemků.
O náčelníkově ženě ani dceři se však druid nezmínil ani slůvkem. Fenelina zasmušilost tedy musí vězet v něčem jiném.
Eldur už ze zkušenosti věděl, že – pokud mu to nebude chtít říct sama – důvod z ní stejně nevypáčí a tak to pro tentokrát pustil z hlavy. Slízl obě sladké lepkavé krůpěje mléka, pak se otočil na bok a v mžiku usnul.

Fenela však nespala.
Celou noc si lámala hlavu, nač Morcanth potřebuje její dítě. Pokud si myslel , že na ni udělá dojem řečmi o úctě, životní roli a slavné Branwenině budoucnosti, byl na omylu. Tušila, že skutečnost bude mnohem horší a bolestivější.
Proč zrovna Branwen? .
Ano, její početí bylo samo o sobě zvláštní událost, ale jinak se holčička nelišila od ostatních dětí.
Jedla, spala, plakala nebo se usmívala. Nedělala nic výjimečného, co by prozrazovalo, k čemu je předurčena.
Až dnes.

Podivná síla, která sálala z malého nemluvněte, Fenelu napřed vyděsila. Cítila ji dobře, cítila ji v každé buňce a její vlastní mysl byla tím dravým proudem stržena. Nemohla si nevšimnout, jak tato
Branwenina schopnost na druida zapůsobila. Vypadal, jakoby ho někdo udeřil sekerou mezi oči. Ale vzpamatoval se rychle, to musela uznat. Ona sama se třásla po celém těle ještě hodnou chvíli poté, co Morcanth odjel, zatímco Branwen už zase poklidně spala, jakoby se vůbec nic nestalo.

To, jak maličká dokázala vzdorovat mocnému druidovi, však její matku nijak neuklidnilo, spíš naopak.
O to víc bude teď Morcanth svoji dceru chtít pro naplnění svých plánů, které, jak Fenela předpokládala, pro Branwen neznamenají nic dobrého.
O to víc bude muset ona holčičku bránit.
Jenže Morcanth je silný protivník a Fenela bude potřebovat spojence.
Eldura vyloučila jako prvního. Miloval ji a miloval i Branwen, ale bratr proti bratrovi nepůjde, tím si byla jista. Musí najít někoho, kdo Morcantha dobře zná, kdo zná jeho slabiny – má-li vůbec jaké. Někoho, komu druid důvěřuje, komu se svěřuje se svými záměry.
Braga.

Eldur se několikrát zmínil, že jako děti si byli s Morcanthem velmi blízcí, i když tenkrát tvořili poněkud nerovnou dvojici. Braga byla o několik let starší a svého kamaráda často bránila před ostatními i silou svých holčičích pěstí. A že se rvát uměla. Dodnes o tom po vesnici kolovaly neuvěřitelné zkazky.
Pak Morcanth na dlouhých patnáct let z vesnice zmizel.
Když se vrátil, byl to muž v plné síle, muž vládnoucí schopnostmi, které se vymykaly chápání prostých smrtelníků. Byl druidem, jedním z nejmocnějších a všichni mu vzdávali povinnou úctu.
I Braga, která si za tu dobu stačila získat pověst výborné léčitelky. Přesto zůstali i nadále přáteli – a možná víc než přáteli. Byl to jediný muž, který zůstával při návštěvě vesnice v její chýši přes noc .
Ano, Braga by mohla vědět, nač Morcanth Branwen potřebuje.
Musím s ní ráno promluvit, to byla poslední Fenelina myšlenka, než těsně před úsvitem usnula.

Jenže Braga nebyla o nic moudřejší než Fenela. Po pravdě řečeno ji vyprávění náčelníkovy ženy vyvedlo z míry. Zmátlo ji, že se Morcanth před ní nikdy o svém plánu nezmínil, ačkoliv s ní jinak hovořil naprosto otevřeně.
„To je mu podobné,“ řekla zamyšleně, když vyslechla celý Fenelin příběh.
„Morcanth.se vždycky považoval za spasitele světa a – bohové vědí - že dnes k tomu má nejen schopnosti, ale také dostatek moci. Nejen Budorix, ale i náčelníci a druidové ze sousedních kmenů dají na jeho úsudek. Dokonce i Callánach, a to je už co říct. Troufám si tvrdit, že Morcanth je mocnější než oni všichni dohromady. A co si přeje, to se také stane. Obávám se, že před ním svou dceru nijak neochráníš. Snad to tak má být, snad je opravdu předurčena k něčemu neobyčejnému. A je-li Branwen opravdu tak zvláštní, jak říkáš, pak se o sebe dokáže postarat sama. Nejlépe bude nechat věcem volný průběh.“

Fenela se zamračila. Ani Braga jí tedy nedokáže pomoci. Nebo snad nechce?
Léčitelka jí položila ruku na rameno. Jakoby tušila, co mladé ženě honí hlavou, usmála se a řekla:
„Neboj se, ať se stane cokoliv, budu stát při tobě i při Branwen.“
Fenela jejím slovům uvěřila. Nic jiného jí ani nezbývalo.

Konec první části