BRANWEN 11/

Přípravy na Lugnasad byly v plném proudu.
Po několika hubených letech se opět urodilo dostatek obilí i luštěnin, plástve sebrané lesním včelám přetékaly medem a také nových přírůstků ve stádě přibylo vrchovatou měrou. Letos se vesnice bát zimy nemusí, hladem nikdo trpět nebude. Teď bylo třeba poděkovat bohům za bohatou sklizeň a pak si užít pěkný den i skvělou hostinu.
Ve velkém kotli se vařilo ječné pivo a jeho vůně se mísila s pachem krve porážených zvířat. Ženy pekly na rozpálených kamenech malé prosné koláčky, které potírané sádlem a medem byly oblíbenou pochoutkou.

Když se druhý den ráno rozlétla po vesnici zpráva, že slavnosti se zúčastní i sám Morcanth, nebralo nadšení konce. Nejvíce se radoval Eburon a Moia, dva mladí lidé, kteří měli toho dne uzavřít sňatek. To, že přízeň bohů jim vyprosí právě on, bylo tím nejpříznivějším znamením pro jejich další život.
Fenela se o druidově příjezdu dozvěděla jako poslední. Od rána polehávala na lůžku a veškerou práci i vaření přenechala Aisinn, k její veliké nelibosti. Vzteklé pohledy, kterými ji otrokyně pokradmu častovala, nechávala po sobě klouzat s naprostým klidem, zahleděná do vlastního nitra, v němž se počínaly dít převratné změny.

Když Morcanth vstoupil do náčelníkova domu, ztuhla Fenela překvapením. Nevěděla , jestli se má radovat, že konečně přišel nebo zlobit, že ji tady nechal tak dlouho.
Namáhavě se pokusila vstát, ale on ji vzal za ramena, mlčky stejně jako tenkrát, a jemným tlakem položil zpátky. Mírně se usmál, ale ona v jeho obličeji nezahlédla ani náznak toho, že si na onu noc vzpomíná, že je tu kvůli ní. Byl to jen vlídný zájem, věnovaný cizí osobě.
Celých devět měsíců, kdy žila v Eldurově chýši, se stále vracela ke svému prožitku, tajně snila o Morcanthovi a věřila, že se pro ni vrátí. Přišel však úplně jiný člověk, chladný a odtažitý ve svém nadřazeném postavení. Nezajímala ho o nic víc než otrokyně Aisinn. Ta, míchajíc maso v kotlíku navyklými automatickými pohyby, naopak z druida nespustila oči. Pro Fenelu to byl těžký šok.

Když spolu oba bratři začali hovořit, jakoby tam vůbec nebyla, otočila se ke zdi. Oči se jí naplnily slzami a ve staženém hrdle se zadrhl dech. V té chvíli zaútočila bolest v jejím těle.
Vykřikla a objala si břicho, do kterého jakoby jí někdo zabodl nůž až po střenku.
Muži zmlkli.
Elldur vyskočil a střelil pohledem po Aisinn, která stála u ohniště, zkoprnělá leknutím. Vyložila si správně jeho příkaz beze slov, upustila lžíci do kotlíku a rozběhla se pro Bragu.
Eldur přisedl na lůžko ke své ženě a položil dlaň na její obličej, který pobledl až na samu hranici sinalosti.
„Lež klidně, Braga tu bude co nevidět.“
Ani se nepokusila odvrátit jako obvykle, na to byla příliš vyděšená.

Bez milosti a ohledu na význam jejich postavení vyhnala léčitelka oba muže ven.
„Teď vás tu není třeba a ještě dobrých pár hodin nebude. Tohle je ženská práce. Zavolám vás, až se dítě narodí.“
Vystrčila za nimi ven kotlík s dušeným masem a přikázala Aisinn, aby dala ohřívat čistou vodu.
Další srdceryvný výkřik obrátil její pozornost k mladé ženě.
Sedla si k ní, uklidňovala ji a začala jí vysvětlovat, jak má dýchat a nekřičet, aby se příliš nevyčerpala pro chvíli, kdy bude všechny své síly opravdu potřebovat. Fenela se ji snažila poslechnout, ale bolestivé stahy co chvíli vyrážely z jejího hrdla hlasité sténání.
Pokaždé, když je venku Eldur zaslechl, přejel mu po páteři ledovými prsty strach, zatímco Morcanth se tvářil, že neslyší nic. Objal bratra kolem ramen, odvedl na prostranství uprostřed vesnice, kde už byli shromážděni všichni obyvatelé, a přiměl ho zahájit slavnost.

*********

Brennan seděl pod starým rozložitým dubem a žvýkal zatuchlou, napůl plesnivou placku. Nechutnala mu, ale jeho žaludek se hlásil o slovo křečovitými stahy, a tak nezbylo, než jej alespoň trochu naplnit tím posledním kouskem jídla, který ještě našel v sedlovém vaku.
Pohlédl do koruny stromu, kterou pozlatily první sluneční paprsky a uvědomil, že dnes je lugnasad, den zasvěcený slunečnímu bohu Lugovi. Být teď v hradišti, mezi svými, mohl si cpát břicho svátečními pochoutkami a ne plackou, kterou by nežral ani pes. Vybavil si vůni pečeného selete a náhlý stesk po domově mu na pár vteřin sevřel hrdlo.

Vysoko ve větvích vřískla sojka a její hlas vrátil Brennana opět do skutečnosti. Ano, odejít bylo jeho vlastní, vědomé rozhodnutí a vidina pomsty ho hnala dál a dál od rodného kraje.
Na svých toulkách se dostal už daleko na sever. Přestože se od jara pohyboval na území germánského kmene Markomanů, nesetkal se dosud se žádnými většími projevy nepřátelství. Až včera.

Vesnice, v níž si chtěl opatřit nějaké jídlo na další cestu, byla chudší a primitivnější než ty předchozí. Všude se válely odpadky a výkaly a vepři, kteří v nich ryli, vypadali vychrtle a nemocně.
Obyvatelé vesnice rozhodně neoplývali pohostinností ani důvěrou k cizincům. Přestože se od nich Brennan svým oděvem nijak nelišil, nemusel ani otevřít ústa, aby věděli, že není jedním z nich.
Nedůvěra rázem přerostla v nevraživost.
Hon, který na něj okamžitě uspořádali, vyhrál jen díky svému koni. Zvířata vesničanů, nízká a zavalitá, byla zvyklá spíše na těžké polní práce než na zběsilý běh hlubokými lesy. Netrvalo dlouho a pronásledovatelé postupně odpadávali, až to vzdal i poslední z nich.
Avšak i Brennanův kůň toho měl právě dost, když jej jezdec konečně zastavil pod vrcholem jednoho z kopců. Ztěžka oddychoval a jeho světle kaštanová srst byla pokryta temnými skvrnami potu.

U skalního převisu Brennan seskočil. Stáhl z koně sedlo, natrhal hrsti jemné nažloutlé trávy, která tu rostla, a zvíře do sucha vytřel.
O několik metrů dál vyvěral ze skály pramen. Oba se z něj s chutí napili. Pak Brennan lehce spoutal koni nohy, aby se mu při pastvě nezatoulal příliš daleko a zabalený do pláště ulehl do nevelkého výklenku, přitisknut zády k chladnému kameni. Pod ochranou skalního převisu strávil neklidnou noc, kdy spal jako zajíc s očima otevřenýma a napjatým sluchem.
Svítání jej zastihlo nepříliš odpočatého, ale nemohl si dovolit luxus denního spánku. Musel jet dál.

Brennan spolkl poslední sousto a pachuť, která mu zůstala v ústech, spláchl douškem ledové vody.
V té chvíli k němu větřík zanesl z hloubi lesa hluk vzdálené štvanice.
Rychle osedlal koně, vyskočil na něj a pobídl jej přesně opačným směrem. Nestál o žádný další konflikt. Praskot lámaných větví i zuřivý štěkot psů se postupně vzdaloval a slábl.
Brennan tedy povolil zvířeti uzdu a nechal ho kráčet zvolna svahem dolů. Tak došli až k mýtině na jeho úpatí.
Náhle se sám od sebe hřebec zastavil.

Dvakrát neklidně přešlápl předníma nohama a tiše zafrkal. Jeho rozšířené chvějící se chřípí napovídalo, že nablízku je nebezpečí. Brennan se pozorně rozhlížel, ale nic zvláštního neviděl. Les tiše šuměl, plný ptačího zpěvu a všude, jak se zdálo, vládl klid a mír. Ale mladík instinkty svého koně nepodceňoval.
Když konečně příčinu jeho neklidu zahlédl, bylo skoro pozdě.

Na mýtinu před ním se vybatolila dvě medvíďata. Pochutnávala si na zrajících malinách. Vypadala neškodně a roztomile, ale Brennanovi se při pohledu na ně zježily vzadu na krku všechny chloupky. Dobře věděl, že někde nablízku je jejich matka, která zcela jistě nebude mít pochopení pro lidského čumila.
Kůň znovu přešlápl a znepokojeně zaržál.
Napjatý Brennan horečně přemýšlel, kudy se dát, aby nenarazil na medvědici. Úplně přitom přeslechl, že hluk cizího lovu se znenadání začal přibližovat.

Když několik metrů před ním vyrazil na mýtinu mladý losí samec a za ním šedý pes, následován urostlým jezdcem na koni, bylo už pozdě cokoliv podniknout.
Los běžel s krkem nataženým dopředu a od tlamy mu létaly chuchvalce pěny. Oči měl vypoulené hrůzou a jeho sípavé chrčení napovídalo, že štvanice se chýlí ke svému konci. Ještě pár minut a vyčerpané zvíře padne.
Aniž si povšiml medvíďat, která strnula úlekem, proběhl los mýtinou s vypětím posledních sil a zmizel v mladém podrostu. Pes ho však nenásledoval. Sotva ho přes čenich udeřil medvědí pach, okamžitě změnil směr a bez rozmyslu zaútočil na nejbližšího huňáče.
Ten bolestně zavřískl a v téže chvíli se přihodilo mnoho věcí najednou.

Křoví se otevřelo a na scéně se objevila medvědice, spěchající na pomoc mláďatům.
Nejdříve prolétl vzduchem pes.
Nabrala ho přední tlapou, jako by byl jen pomačkaný hadr, a když dopadl na zem, také tak vypadal. Ještě žil, zamotaný do vlastních střev a jeho zoufalý nářek dráždil medvědici k nepříčetnosti. Druhou ranou přetrhla tenkou nitku jeho života.
Brennan mohl jejího zaneprázdnění využít k útěku, ale z náhlého popudu to neudělal. Jen pevně přitáhl uzdu svému koni a chlácholivě ho poplácal po krku. Zvíře trhavě oddychovalo a chvělo se po celém těle, ale poslušně zůstalo stát.

Avšak cizího koně vyděsila medvědice k smrti. Prudce se vzepjal na zadní a překvapený jezdec okamžitě sletěl ze sedla. To mu na chvíli zachránilo život, neboť medvědice směřovala svůj další útok na koně. Vztyčila se a znovu máchla tlapou. Hřebec s krkem rozdrásaným do hlubokých ran, ze kterých crčela krev, se pokusil o útěk. Po několika krocích však se zoufalým zařičením upadl. Vstát mu už medvědice nedovolila.

Na lesním kolbišti zbyl jen zraněný lovec. Při pádu si nejspíš zlomil nohu, neboť ji bezvládnou táhl za sebou, když se plazením snažil dostat z dosahu smrtících drápů. Velkou šanci však neměl. Rozběsněná hora černých chlupů na něj vzápětí obrátila svou pozornost.
To už byl ale Brennan připraven. Okamžik překvapení pominul a mladík teď pevně svíral namířené kopí, zatímco doteky levé ruky stále jemně uklidňoval svého koně. Nesměl minout, protože druhou možnost už mít nebude.
Pak hlasitě vykřikl a les jeho hlas vrátil ozvěnou.

Šelma ihned zaregistrovala nového protivníka. Znovu se zvedla na zadní nohy, přední tlapy připravené k útoku a v té chvíli našlo Brennanovo kopí cíl v jejím hrdle. Rána byla tak prudká, že se medvědice zapotácela. Bolestně zaryčela a jediným úderem přerazila ratiště, ale hrot už stačil přetnout hlavní tepnu a vězel teď pevně zachycený mezi obratli krční páteře. Krev stříkala vysokým obloukem a skrápěla okolní trávu. Medvědice se spustila na všechny čtyři, popošla směrem k útočníkovi a pak se zhroutila vedle cizího lovce, který se strnulý hrůzou užuž loučil se životem. Bez dechu zíral na medvědici, zmítající se v předsmrtné křeči, a neodvažoval se ani pohnout.
Konečně šelma znehybněla.
Brennan seskočil z koně a vydal se ke své kořisti.
Kopí bylo beznadějně zničené, ale jeho hrot měl značnou cenu a mladík chtěl svůj majetek zpět. Na místě však byla nejvyšší opatrnost, medvěd má tuhý kořínek a i v posledním tažení může přespříliš nedočkavého lovce zabít.
Když se s nožem v ruce obezřetně skláněl nad zvířetem, připraven okamžitě uskočit z dosahu dlouhých drápů, vyjel z lesa zbytek lovecké družiny.

Špatně si Brennanův postoj vyložili a než se nadál, ležel na zemi a jeden z ozbrojenců mu klečel na hrudi. Dýka, která se špičkou dotýkala jeho hrdla, rozhodně nevypadala jako dětská hračka. Situace se rázem změnila, teď šlo o krk Brennanovi , a to doslova.
Další dva lovci opatrně přenesli zraněného druha pod starý dub a opřeli ho zády o mohutný kmen. Úcta, kterou při tom projevovali, napovídala, že je jejich náčelníkem nebo velitelem. Přestože musel trpět velkou bolestí, přes jeho pevně stisknuté rty nepřešel jediný sten.
Podali mu vak s vodou. Napil se , pak pokynul směrem k Brenanovi a stroze přikázal:
„Pusťte ho, zachránil mi život.“

Brennan už natolik rozuměl místnímu jazyku, že si po jeho slovech mohl vydechnout úlevou.
Voják neochotně vstal. Svou dýku však do pochvy nevrátil.
Podezřívavě sledoval Brennana, jenž v trávě hledal svůj nůž, a byl připravený bránit svého pána, pokud by ten cizinec udělal jediný podezřelý pohyb. Ostatní se shlukli kolem medvědice a pochvalnými výkřiky oceňovali mistrovskou Brennanovu ránu i velikost zabité šelmy.
Mladík konečně našel svou zbraň, otřel ji pečlivě o kalhoty a zasunul za opasek. Rozhodl se, že hrot kopí raději oželí a co nejrychleji se odtud ztratí.

Vzal koně za uzdu, ale vtom zraněný muž znovu promluvil a protentokrát pánovitý tón z jeho hlasu zmizel:
„Jsem Thorwald,“ řekl a napřáhl k Brennanovi ruku.
Byla to nabídka míru a možná i přátelství, a to se Brenanovi mohlo hodit. Pevně ji stiskl, aniž tušil, že právě pootočil soukolím osudu směrem k naplnění svých plánů.

*********

Při slavnosti hodiny ubíhaly stejně rychle jako voda v potoce.
Děkovné obřady byly vykonány, oba mladí lidé spojeni do manželského svazku a horký den poznenáhlu přecházel do vlahé noci. Na krajinu padal soumrak a mnoho dvojic se už vytratilo, aby se pod diskrétní rouškou tmy oddávali nejpříjemnější z lidských činností.
Bubínky i kostěné flétny ještě zněly, ale i do jejich tónů se vkrádala disharmonie přímo úměrně tomu, jak si hudebníci zavdávali piva a medoviny. Nejvíce unavení jedinci zůstali ležet na zemi přímo tam, kde padli, a opilecky pochrupovali.

Morcanth s Eldurem se spolu procházeli na vzdáleném konci vesnice a druid líčil bratrovi své obavy z budoucnosti.
„Vím, že se přibližují, že už jsou skoro tady. Zatím si ještě moc netroufají, leda tak na rychlý nájezd přes naše hranice, vypálit nejbližší osadu, odehnat dobytek a honem zase zpátky. Škody nejsou příliš velké, a tak se král spokojí jen s trestnou výpravou, a zase je chvíli klid. Říkám ti ale, že to je klid před bouří. Pod ochranou pohraničních hvozdů se houfují germánská vojska a chystají se na velký vpád. Bojím se, že Budorix mu nebude moci úspěšně čelit, zvlášť, pokud se na stranu nájezdníků postaví i otroci a ti Kvádové, kterým jsme sami umožnili se mezi námi usadit.“
Eldur naslouchal bratrovým slovům, mechanicky přikyvoval, ale myšlenkami byl jinde.
Jeho vesnice ležela poměrně hluboko ve vnitrozemí a nebyla proto válkou bezprostředně ohrožena, takže nepřikládal obavám z nepřítele velkou váhu. Uznával ovšem, že Morcanth, který je stále na cestách, má o dění kolem daleko lepší přehled a pravděpodobně nestraší naplano. Naslouchat a činit opatření však byla povinnost krále, Eldurovi příslušelo pouze plnit rozkazy.

„ V mé vesnici žádní cizinci nejsou,“ podotkl klidně, „ ale slyšel jsem, že ve Strevintě žije početná skupina řemeslníků, kteří také přišli ze severu.“
„Řemeslníků...“ odfrkl pohrdavě Morcanth. „ Ve skutečnosti to byl doprovod jednoho z těch kupců s jantarem. Po cestě se zranil, a tak král jemu i jeho lidem poskytl přístřeší, dokud se neuzdraví, aby mohli pokračovat v cestě. Jenže staroch po několika týdnech zemřel, a ti pohůnci už zůstali. Dva z nich se mezitím dokonce stihli oženit s našimi dívkami, takže Budorix místo, aby je hezky rychle vyprovodil, jim všem dovolil zůstat. Ti chlapi se hodí sotva tak na pasení dobytka. Našim lidem nesahají ve zručnosti ani po paty. Obyčejný hrnčířský kruh považují div ne za zázrak, vždyť sami plácají ty své hrnce jen tak rukama.“
„...Ale učí se rychle,“ dodal zamyšleně po krátké odmlce. „ Mají sílu a drží pospolu – a to mě děsí. Až se jejich kmeny jednou spojí, nedokážeme jim vzdorovat. Proto potřebujeme silného vůdce – krále a válečníka, který dokáže sjednotit všechny Kelty k boji.“
A který se má dnes narodit, pomyslel si s nečekanou trpkostí Eldur. Jestlipak Fenela ví o Morcanthově plánu?

Kdesi nad jejich hlavami hlasitě zakrákala vrána. Bylo to tak nezvyklé ( vždyť tito ptáci se soumrakem obvykle umlkali), až Eldura zamrazilo. Ledaže by to by posel ze zásvětí. Někdo právě zemřel…

Vtom se jeho lokte dotkla Aisinn. Vynořila se znenadání v šeru a Eldur sebou leknutím trhnul.
„Pane,“ zašeptala rozčileně, „ Braga vás volá. Dítě je na světě.“