Zdánlivě bez povšimnutí

Ukryla tlumočníka do kamínku malachitu
věděla
že krása je dotyk hřejivosti
v každém návratu jara
v soustech křiklavé zeleně
jež se brzy přemění
v sevření

dny letí tryskem
nebo se jen tak potloukají v okolí
a motýli na semaforech
a ztracený čistý kapesník
tam kde kape sníh
do kaluže tvaru šípu
z vody trče
trefuje patu Alexandra
i Fanfanino srdce

vlastně na jménech nesejde
mohl to být klidně někdo jiný
kdo křikl dolů pod lodžii
děkuji
za to že ještě žiji
jaro jen unaveně zívne
a klidně
vlivně
zaspí všechnu promarněnou poezii