Toxická psychóza

Zastávám názor, že drogová závislost má čtyři vyústění. Smrt, kriminál, šílenství a abstinence. Největším strašákem pro mě je šílenství, to je i část důvodů, proč abstinuji. Jako každý druhý feťák stimulantů mám zkušenost s toxickou psychózou. Po více terapeutických sezeních, kde jsem se snažil popsat svojí psychózu jsem zjistil, že jí plně popsat nedokážu. Události, bludy a epizody ze stíhy mám značně zmatené, mísí se mi vzpomínky s halucinacemi z toho období a ani já sám netuším, co se stalo v jakém pořadí, co je pravda a jsem si jistý, že se mi do psychózy přimíchaly i moje vlastní lži a události z jiné doby. Je to guláš, spletenec všeho možného, který už roky rozmotávám. Přesto jsem se rozhodl o tom něco napsat.

     Toxická psychóza je způsobená užívaním amfetaminů (metamfetaminu – pervitinu). Způsobuje změny v chování, halucinace (sluchové, hmatové a zrakové), paranoidní bludy (pocit pronásledování, pocit ohrožení), neklid, zmatené myšlení, paniku a kopec další srandy. Je způsobená dopaminergní neurotoxicitou a spánkovou deprivací, nebo také předávkováním (což jde ruku v ruce). Po detoxifikaci a vyspání se však rychle odeznívá. Ale důsledky trvají dlouho a i přes několikaleté užívání antipsychotik, kterými jsem následky psychózy mírnil, pořád cítím dopady tohoto toxického delírka. Toxickou psychózu osobně přirovnávám k šílenství a i medicínská terminologie tomu odpovídá. Dnes jsem vlastně vděčný, že jsem jí zažil a zdárně přežil, beru to jako ochutnání pravého šílenství, které mi ukázalo hodně o životu samém, vytyčilo hranici v užívání drog, kterou jsem od té doby nepřekročil a zároveň mi navždy vytvořilo strašáka. Zjistil jsem, že zahrávat si s vlastní psychikou a neustále znásilňovat svůj mozek návaly chemických reakcí není úplně dobrý nápad a vede to k něčemu, pro mě, strašnějšímu, než je smrt. Dokážu si taky představit, jak se cítí šílenci, schizofrenici apod. a mám s nimi soucit.

     Zažil jsem jí v osmnácti letech. V moment mého nejintenzivnějšího braní pervitinu, v období, kdy jsem bral téměř denně, jsem se pokoušel přestat a zjistil jsem, že jsem tak hluboko ve sračkách, jak jsem nikdy netušil, že budu. Měl jsem partu čtyř spoluzávilých a dýlera se kterou jsem brával, užíval si feťácké mejdany a objevoval tajemství drog. Nejdříve to bylo skvělé období, táhli jsme za jeden provaz, bylo to jedinečné. Cítili jsme sounáležitost a prožívali jsme svoje mládí v chemických rauších a zdálo se to neskutečně úžasné. V období před psychózou se parta rozpadávala. Začali jsme jeden druhého podvádět, okrádat, pomlouvat a chovali jsme se jako vzteklí psi. Nefungovalo to a naše stezky se rozdělovali. Už to nebylo ono, droga si vybírala svojí daň na každém a já byl možná poslední, kdo si všiml, do čeho jsme se to ve skutečnosti namočili a že prožíváme typicky stereotypní život narkomanů. Krásné počáteční období skončilo a nikdy se nemělo vrátit a to byla tvrdá realita.

      Pamatuji si, jak za mnou přiběhl jeden z těch kamarádů s tím, ať mu pomůžu, že vidí duchy, doma ho načapala máma jak mluví s křeslem v domění, že je na ní mrtvola, že se mu něco stalo a nechápe, co se děje. Tehdy mi došlo, že má stíhu, moc jsem o ní nevěděl, ale vycítil jsem, že to slovo, o kterým se občas mluví, odpovídá tomu, co se mu právě děje. Uklidnil jsem ho a on si prožil své. Neviděli jsme se potom pár dní. Asi týden po něm to schytal další kámoš. Prý mu nějaký vietnamec v Praze narýsoval gramovou lajnu, ať jí vyšňupe, jestli je frajer. On samozřejmě přijmul jakoukoli výzvu a to byl start jeho psychózy. Potom lítal týden po Praze a od té doby se vypařil na několik let a párkrát o něm ve městě kolovalo, že zemřel. Vrátil se po letech zpátky s tím, že je na heroinu, který si střílí, má dítě, které mělo prvních čtrnáct dní života absťáky, tak mu dávali whiskey na zuby a nechal školy.

     Týden po tom, co se stalo jemu, se to stalo i mě. Zajímavé bylo, že jsme psychózu chytli všichni tři ze čtyř najednou, v tom samém měsíci. Řada přišla na mě. Jak říkám, přesně si nepamatuji začátek ani konec. Obecně si toho moc z toho období nepamatuju. Ne, že by Vám pervitin bral paměť, jako alkohol, to ne, ale bylo to období, kdy jsem moc nespal, rána se sřídaly s nocemi, neměl jsem tušení jaký je den, tápal jsem v realitě a byl jsem pouze schránka, ve které čvachtaly chemické reakce. Vím, že byl podzim. Bylo to pár dní od mého nejdelšího osmideního tahu, který jsem pořádně nedospal a pár dní po ochutnání heroinu. Byl jsem v depresi. Jel jsem do školy s tím, že si už pervitin dát nechci. Samozřejmě jsem neodolal první nabídce dýlera na autobusové zastávce a koupil si za 300 jen tak do školy. Půl hodiny před vyučováním jsem si šňupnul půlku psaníčka na záchodě. Bylo to silné. Pamatuji si, že mi to přišlo divné už během toho šňupnutí, něco bylo jinak, ale necítil jsem co. Asi to byl ten moment, kdy se proces spustil. Den utekl a netuším, co jsem dělal. Bylo to jako vždy, přišla noc a já čekal, že po poslední lajně ráno usnu během noci, protože už jsem cítil dojezd od večera. Snažil jsem se usnout. A v tom přišlo něco divného. Najednou jsem vystřízlivěl. To bylo zcela ojedinělé! Vždy ve sto případech ze sta jsem vystřízlivěl, až po dojezdu a spánku. Neexistovalo, že mě stav přejde sám od sebe, aniž bych usnul. Řekl jsem si, že to je super, že pojedu ráno do školy, aniž bych spal a bez dojezdu, to je paráda.

     Ráno jsem šel městem na autobus, byla tma, lampy svítily a já se pořád otáčel. Viděl jsem stíny, na které jsem byl zvyklý, ale cítil jsem přítomnost něčeho jiného. Jakoby mě něco sledovalo. Znal jsem ten pocit, ale byl jiný. Jakoby něco těžkého a mohutného viselo ve vzduchu a já o tom něvěděl, ale cítil to. Nastoupil jsem na autobus a vyrazil. Bylo v něm šílené ticho, které mě iritovalo. Na semaforu autobus zastavil a řidič se otočil a podíval se na mě. Přečetl jsem mu myšlenku „Už to začalo.“, usmál se a na zelenou se opět rozjel. Začal jsem být vyděšený. Co začalo? Co se děje?

     Ve škole si toho moc nepamatuji. Vím, že jsem byl otupělý a barvy byly sytější, což je efekt, který jsem neznal na pervitinu. Přisuzoval jsem to dojezdu, který jsem ale neměl v pravém slova smyslu. Strávil jsem tam dvě hodiny a bylo mi zle. Cítil jsem pohledy všech spolužáků i učitelů, něco bylo velice špatně. Když jsem šel do skříňky, pro zbytek pervitinu, stála za mnou spolužačka a vyfotila si mě, jelikož jsem vypadal divně, což jí přišlo vtipné. Ta fotka je příšerná. Agresivně jsem na ní vyjel a rozhodl se jít ze školy, přišlo mi, že na mě něco kujou. Řekl jsem učitelovi, že jdu domů, že mi není dobře, on mi řekl, ať jdu, že vypadám jak smrtka. Vyrazil jsem.

    Potom jse strávil nějaký čas ve městě, kde jsem pozoroval lidi a začaly mi prvotní halucinace. Neuvědomil jsem si, že halucinuji. Psychózu bych přirovnal ke stavu na halucinogenům, ale na psychóze jsou halucinace vytvářené mozkem a jsou reálnější a hororovější. Člověk jim stoprocentně věří a vůbec netuší, že se mu to zdá. První halucinace toho dne byly vtipné. Pokuřoval jsem cigáro a smál se kolemjdoucím, v podstatě každý mě připadal něčím vtipný. Viděl jsem pána jak čte noviny, kde na první stránce byl článek utahující si z něj. Byl to takový typ halucinací, vtipné posmívání lidem. Hodně jsem jich zapoměl, ale vracel jsem se domů v dobré náladě.

     Cestou domů na mě štěkali psi. To se mi nestávalo. Možná se mi to zdálo, ale děsilo mě to. Přišel jsem domů a podíval se do zrcadla. Vypadal jsem nejhůř, co si pamatuji. Jakobych dva měsíce nejedl a nespal, pravděpodobně se mi to opět zdálo, viděl jsem vlastní podobu nejhůř jak si pamatuji. Padl jsem na kolena a řval z plných plic „Co mi to ti zmrdi udělali? Za to zaplatíte svině!“, měl jsem domění, že mi někdo něco hrozného provedl, že tak vypadám. Nejspíš jsem vypadal jako vždy po dvou dnech beze spánku, ale psychóza už pracovala a já věřil všem obrazům, co jsem viděl. Pocítil jsem, že je něco špatně. Rodiče přišli domů a já jim řekl, že mám chřipku a zůstanu ve svém pokoji. Nechali mě být a sem tam mi donesli čaj.

      Takže jsem věděl, cítil, že je se mnou něco v nepořádku, ale nevěděl co. Bál jsem se všeho, rozhodl jsem se nevyjít ze svého pokoje , dokud to nepřejde, ať je to co je to. Strávil jsem v něm asi tři dny, beze spánku. Nejsem si jistý, dohromady to byly čtyři asi. V mém pokoji se to rozjelo na plno všechno. Můj pokoj bylo jediné místo, kde jsem se cítil bezpečně, zároveň nešlo utéct nikam před nebezpečím. Halucinace gradovaly a nejhorší byly sluchové. Nevím v jakém pořadí začaly a v jakém skončily, ale myslím, že neviditelný muž byl první. A ten byl za dne. Uslyšel jsem nejdřív dusot kopyt, podíval se z okna a přes mojí ulici běhala celá safari džungle, stádo bizonů, pakoňů, býků a tak. Potom jsem začal sledovat dění z okna častěji. Asi za hodinu jsem si všiml, že popelnice u protějšího domu se ke mně pořád přibližuje. Pokaždé když jsem se kouknul ven, popelnice byla o metr blíž k našemu domu. Když jsem se díval, nehýbala se. Potom už byla fakt blízko a já si všiml, že jí posouvá neviditelný muž. Byl jsem si jistý, že je neviditelný. Ucítil jsem, že jde dovnitř. Běžel jsem rychle ke vchodovým dveřím, zavřel jsem je a sledoval asi hodinu v kuse kukátko. Slyšel jsem kroky, jak se přiblížil, ale neviděl jsem ho. Zařval jsem „Vím, že tam jsi sráči! Co po mě chceš? Nechte mě všichni bejt, o co Vám jde?“. Sousedi to museli slyšet.

      Blud se střídal s dalším bludem. První noc byla špatná, to zaútočil hmyz. Obří pavouci se plahočili po zdech, jeden fakt masivní byl přímo na mě, pod peřinou a drobný hmyz mi lezl po rukou. Čas byl zběsilý, někdy trvalo tak patnáct minut, než jsem slyšel jedno cvaknutí vteřinové ručičky a za nim druhé a někdy mi přišlo, že mi někdo usek tři hodiny, o kterých nic nevím. Zapoměl jsem se zmínit, že většina feťáků popisuje ty samé okruhy halucinací. Hmyz, duchové, mrtvoly, démoni. Vesměs hororové halucinace. Nikdo nevidí na psychóze růžové slony, všichni jsme viděli hororové výjevy. Proč? To je otázka, na kterou mám svoje teorie, ale jsou stejně bláznivé jako psychóza sama. No a nejspecifičtějším znakem jsou hlasy.

     Hlasy začaly asi druhou noc. Pamatuji si, že jsem měl přetokové myšlení, jedna myšlenka střídala druhou a do toho se mi zjevovaly různé obrazy, prostřihy a u mé postele se objevovaly postavy z mého života. Od mámy přes prodavačku v krámu. Každý něco pronesl a dohromady tvořily dramatickou vizi mého úpadku. Najednou jsem si všiml, že si povídám s hlasem. Byla to zajímavá konverzace a snažil jsem se přijít na to, kdo to je a on to sám nevěděl a oba jsme usoudili, že on je můj mozek a já jsem já, což vedlo k dalším úvahám o tom, kdo z nás to tu vlastně řídí. Nepřišlo mi to divné. Docela jsem si pokecal s vlastním mozkem. Co si pamatuji, tak mi řekl, že se cítí jako v neustále erekci, že brzo praskne ze všech těch chemikálií a jestli budu tak hodný a dám mu na chvíli pokoj, že nemá spánek ani živiny. Řekl mi také, že se právě všechny „naše“ hormony vylévají jako hrnky s kafem, že se vzpomínky a sny dostávají do vědomí a mísí se realita s mým podvědomím.

     Potom přestal a za chvíli jsem usylšel chichotání. Zeptal jsem se, kdo to je. Ozvalo se „Hi, hi, hi, my jsme malí démoni a jsme v tvé hlavě, víme, co si myslíš.“ Ptal jsem se, jak se tam dostali „Přece sis nás šňupnul, nepamatuješ si to? Sám si nás chtěl.“ Konverzace pokračovala…“A co po mě chcete?“ odpověděli: „Chceme si s tebou hrát. Jsi loutka na šachovnici, je to naše hra a uděláš, co chceme.“ Byl jsem vyděšený k smrti. Bylo to moc skutečné. Nevím jak dlouho to trvalo a nepamatuji si všechny části rozhovoru, ale bylo to děsivé. Skončilo to tak, že neustále mluvili, žvatlali a já se začal modlit. Pak to přestalo.

     Třetí den bylo více halucinací, některé si nepamatuji, některé nemá cenu popisovat, ale skončilo to celé asi tak, že jsem už byl vyšokovaný, nevyspalý, zděšený a šílený. Myslel jsem si, že to neskončí, že mi to zůstalo, že se stalo, co mělo a já zešílel. Přestal jsem cítit skutečnost. Úplně naposledy jsem uviděl mrtvolu na zemi mého pokoje. Byl to plešatý starší chlápek. Najednou se mu otevřel hrudní koš a z něj vylezla slizká chobotnice. To už jsem byl v naprostém šoku, přimáčkl jsem se ke zdi, zařval jsem něco jako „Dost, ať to přestane.“ a skončilo to. Spadla na mě těžká únava. Rozhodl jsem se poprvé vyjít ven. Málem jsem spadl ze schodů, bylo mi na omdlení, barvy se rozpíjely, všechno se motalo, jako kdybych byl opilý. Venku jsem si zapálil cigaretu a cítil, že to skončilo. To mohutné něco ve vzduchu bylo pryč. Ale svět byl temnější. Cítil jsem, že se svět stal temnějším místem (pro mě) a jakoby se něco změnilo. Něco bylo jinak. Už jsem nebyl stejný. Byl jsem někde v zapovězeném místě lidské psychiky a viděl tam věci, které by žádný člověk vidět neměl. Byl jsem v utajené komnatě své psychiky a vrátil se. Dokouřil jsem cigaretu, vrátil se domů, padnul na postel a usnul. Spal jsem asi dvacet hodin, poté se probudil a nemohl se zvednout z postele. Po dalších deseti hodinách spánku jsem došel na záchod, kde jsem neměl sílu škrtnout si zapalovačem. Definitivně jsem se rozhodl přestat brát a tři a půl roku se toho svinstva potom nedotknul.

     Halucinace a příznaky toxické psychózy jsou úplně něco jiného než co dělá pervitin běžně. Nikdo to nečeká, nikde není varování „Pervitin způsobuje toxickou psychózu.“ To je něco, co příjde samo, bez varování a poserete se z toho. Byl to šílený zážitek, dávka skutečného šílenství, které se nedá pospat, vlastně těhdle pár slov nezachytí mysticitu, absurditu a abstrakci tohoto prožitku. Na závěr tu ale mám pár zápisků, který jsem si stihl vytvořit během stíhy. V jeden moment jsem se potřeboval uklidnit, najít záchytný bod v tom chaosu ve vlastní hlavě, vzal jsem propisku a začal psát. Mají osm stránek a uchovávám si je jako památku. Jsou popsané různými věcmi, dám sem pouze výcuc, tak jak jsem to psal tehdy:

„Potřebuji, aby mi dalo piko na chvíli pokoj, oddech.. Abychom se já (můj mozek) vzpamatoval, probudil a měl sílu zdolávat překážky.“

„Pokud beru piko jako myslící virus, tak vím, že ze mě cítí sílu a bojí se prohry. Ví, že dokážu přestat a začíná být rafinovanější. Slábnou důvody, proč beru.“

„Dá-li mi Bůh sílu, vzpamatuje-li se mozek z mentálního tranzu a démoni mi dají pokoj, podaří se mi přestat dřív, než si myslím. Přestat je možné.“

„Zajímá mě, jaký bude život po tom, co s tím seknu. Sílí ve mně touha dokázat překonat jednu z nejsilnějších závislostí na světě. Proč ne?“

„Toužím po návratu svého starého já, snů, zálib a toho všeho, čeho jsem měl ještě před rokem dost.“

„Příznaky rozpolcení osobnosti vedoucí k toxické schizofrenii? Piko se dostalo dál, než kde jsem to schopen kontrolovat. Mozek je oblbován chemkou, jakoby v chemické erekci, slintá, nestará se o zbytek těla.“

„Mluvím o mozku ve třetí osobě. Kdo jsem tedy já? Já jsem složenina atomů, zabírající prostor od vlasů po paty. Částice drog jsou součástí mě. Mozek je složitější, biologicky vyspělejší, přesto nemůže přebrat iniciativu.“

„Slyším hlasy démonů, ale cítím i přítomnost andělů.“

„Určitě pociťuji příznaky toxické psychózy. Mám strach, že mi jebne.“

„Mám pocit, že mě sledují lidé, mám strach z jejich myšlenek, z jejich vlivu na můj život.“

„Různé fantastické a šílené představy. Přicházím s teoriemi, které nejsou logické, přesto mi dávají nadpřirozený, mystický smysl. Vycházejí však z toho, co je v mém mozku uloženo již dávno. Mám strach z poškození mozku. Jakoby se droga dostávala, tam kde nikdy nebyla a sžírá, co může. Potřebuju čas na zotavení.“

„Nemůžu zastavit filozofické úvahy o smyslu života, uvědomování si pravdy, je to únavné.“

„Vnímám piko jako něco svévolně uvažujícího, jednajícího za nějakým účelem. Chemické procesy jsou natolik dokonale naprogramovány, že droga na mě působí jako inteligentní entita. Na druhé straně se ozývá můj vlastní mozek, který se považuje za samostatnou bytost.“

„Jsou to ty hlasy, co slyší smažky?“

     No, je tam toho mnohem víc a mnohem šílenějšího, ale to už si nechávám pouze pro sebe. Věci zapsané zde jsou velice divné, nelogické, příjdou mi debilní, ale přesně zaznamenávají, čím se moje myšlení během psychózy zabývalo. Začal jsem to sepisovat ihned po tom, co přestaly hlasy.

     Toxická psychóza není nic neobvyklého. Každý druhý uživatel stimulancií jí zažil, někteří vícekrát a některým zůstala. Moje ani nebyla nijak extra silná, bavil jsem se s kamarády v léčebně, co zažili x psychóz a jejich historky byly mnohem drsnější než moje, ale i přesto je to moc silné kafe na lidský mozek.