PkM - Šlechetný kapitán

Neklidné vody Ovidynu prorážela říšská plachetnice, na mírných vlnách se pohupovala sem a tam, před sebou měla dlouhou cestu k ostrovu Anita, kde měla vyložit náklad. Teprve před pár lety došlo k osídlení nedaleké souostroví, kde okamžitě započala těžba nokturna krystalů, prazvláštního fialově světélkujícího nerostu, po zlatě nejdražší klenot v celé říši. Kromě vojáků sloužících jeho svátosti papežovi se na lodi plavila i skupina pěti civilistů, na ostrov Anita se vydali hledat práci, které zde údajně bylo dost pro všechny. Přístav na ostrově díky svému rapidnímu rozkvětu stále potřeboval novou pracovní sílu. Vykládán materiálu a vytěžených surovin měli sice na starosti otroci, ale v přístavních městech je i tak spousta práce, kterou otroci nemohou dělat. Na lodi se najednou rozezněl poplašný zvon.
Do kapitánovy kajuty vtrhnul voják a s děsem v očích pravil: „Pane! Piráti!"
I sám kapitán se zhrozil. Ze svého křesla vystřelil jako smyslů zbavený. Popadl dalekohled a hleděl na přibližující se černé plavidlo s bílými plachtami.
„U všech nebeských... Mauder," zhrozil se.
„Mauder?" asistující voják neměl pramalé tušení o koho se jedná.
„Ano... Kapitán Mauder... Musíme okamžitě zrychlit! Napněte všechny plachty a připravte se na boj!" poručil kapitán.
Snaha námořníků zachránit se před obávaným Mauderem byla zbytečná. Říšská plachetnice byla plně naložená, což ji ubíralo na rychlosti. Muderova loď říšskou plachetnici dohnala raz dva. Původně klidné šumění oceánu a foukání větru přerušila salva z děl. Řetězové koule, vypálené piráty, poměrně přesně zasáhly stěžně lodi. Díky chytrému manévru vpluli piráti svatým bojovníkům do zad. Dříve než stihli nebožáci otočit loď a opětovat palbu, další salva řetězových koulí jim zničila oba stěžně. Nyní už se nemohli vůbec hýbat. Mauderova plachetnice se hbitě přihnala ze strany a jednou salvou zasáhla bok lodi. Vojáci nestihli opětovat palbu. Navíc jich spoustu zabily dělové koule. Pirátské plavidlo se prudce stočilo a zdálo se, že se vrací pro druhé kolo. Zbytek vojáků se připravil opětovat palbu. Loď však proplula tak blízko, že piráti mohli puškami zastřelit obsluhu děl. Následovala znovu prudká otočka a návrat k říšskému plavidlu. Tentokrát se však zastavilo a lotři začali házet na palubu háky. Vše se odehrálo tak rychle, že se zbytek božích válečníků ani nestihlo pořádně zorientovat a už jim palubu okupovala skupina lotrů. Celou palubou se neslo řinčení šavlí. Obě strany bojovaly statečně.

Doprovázen bojový křikem se z pirátské lodi přihnal ratfolk s velkou ocelovou tyčí. Oproti lidem byl takřka poloviční, jeho malé vzezření však vynahrazovala ohromná bojeschopnost. Se vší zuřivostí vyskočil kapitánovy na ramena a jednou dobře mířenou ranou mu rozlousknul lebku jako vlašský ořech.

Krvavé cákance létaly na všechny strany, na palubě se pak vpíjely do dřeva a vytvářely tak velké červené fleky. Armáda byla sice bravurně vycvičená, leč i sebelepší výcvik je proti dobře organizovaným pirátům k ničemu. Když byli všichni na palubě pobiti, vrhli se zlotřilci do podpalubí.

Zbylá část vojska se vzdala, doufajíc, že si tak zachrání krk. V podpalubí se skrývali také civilisté a menší skupina argonianských otroků. Piráti všechny vytáhli na palubu. Po prknu přehozeném mezi loděmi přišel i sám kapitán Mauder se svým prvním důstojníkem kaniťanem Wampym. Kapitán měl černý třírohák. Přes krk převázaný černý šátek s bílým zdobením a trup měl ukrytý v dlouhém tmavém kabátci. Elegantně seskočil z mostku a s lehkým poklonem dopadl na zem. Co se prvního důstojníka týkalo, ten se pořádně nedíval kam šlape. Nevyšly mu kroky a jak široký tak dlouhý se natáhnul na palubu. Celá posádka se mu pochopitelně začala smát. K veselému povyku se přidal i jeden zajatý voják, ale hned jak se začal smát, schytal od jednoho piráta pohlavek.

„Kapitáne Maudere... Máme tu pět civilistů, sedm otroků a šest vojáků říše," informoval ho poslušně pirát.

„A náklad?" kapitánův zrak padnul na ženu, která v rukou pevně svíjela svého syna.
Do rozhovoru se zapojil mistr Quido, zhruba šedesátiletý kaniťan dohlížející na kvalitu a následný prodej zboží.
„Máme tu padesát beden nebroušených nokturna krystalů," spravil si své brýle.
„A cena?" zajímal se kapitán.
„Odhaduji tak... Tisíc zlatých... Možná více... Záleží na kupci," usmál se Quido.
„Co máme udělat s posádkou Sebastiane?" přidržel si Wampy svoji šavli.
Kapitán přistoupil blíže k zajatcům, každého si důkladně prohlédl. Civilisté se klepali strachy, otroci byli pohledem nepřítomní. Jen na tvářích říšských vojáků byl znát patrný hněv. Zlost měli především na sebe, protože se museli vzdát takovým ničemným zlosynům, kteří neumí nic než jen brát ostatním. Sebastianův zrak opět padnul na ženu s dítětem, klidným krokem k ní přistoupil. A lehce jí uchopil bradu. Měla krásně vlnité rezavé vlasy, tvář ji zdobilo pár pih. Na vůdce hrdlořezů hleděla zelenýma vyděšenýma očima. Musela pocházet z nuzných poměrů, napovídalo tomu její prosté ošacení v podobě hnědé sukně a bílé košile.
„Civilisty a otroky odveďte na palubu... Vojáky skalpovat a naházet do moře!" posádka zajásala, všichni měli své důvody, proč nesnášeli říši a jakýkoliv způsob jak jí uškodit popřípadě se pomstít těm co jí tak fanaticky sloužili, vítali s otevřenou náručí. Hned jak byl ohyzdný čin vykonán. Vydala se pirátská loď směrem k Port Ipsenu, hlavnímu sídlu všech pirátů. Na palubě své lodi pak nechal Sebastian přestříhat řetězy argonianským otrokům a pohostil je i civilisty trochou jídla. Když se všichni hosté najedli, byli odvedeni kromě ženy s dítětem, do podpalubí lodě. Matku se synem odvedl Wampy do kapitánovi kajuty.
„Tady ti ji vedu Sebastiane," uklonil se lehce před dámou první důstojník.
„Jak se jmenuješ chlapče?" poklekl k dítěti a položil mu ruku na rameno. Jeho matka nevěřícně pozorovala kapitána a zdálo se, že je ochotná bránit syna za jakoukoliv cenu.
„Ervin," hleděl stydlivě do země.
„Wampy odveď prosím Ervina do podpalubí."
Matka přitáhla dítě k sobě: „Ne... Prosím."
„Nebojte se madam... Já nekoušu. I když jsme pes," usmál se Wampy a lehce vyplázl jazyk, „přísahám, že se klukovi nic nestane."
Nakonec si žena dala říct a svěřila chlapce důstojníkovy. Chlapec se piráta pochopitelně bál, ale ve chvíli kdy se chlupáč legračně zakřenil, až mu postavily uši pokryté nažloutlou srstí, se dítě zasmálo a odcupitalo s Wampym pryč.
Sebastian usedl na svoji židli. Prohlédl si ženu ledovým pohledem a spustil: „A jak se jmenujete vy?"
„Nysa," odpověděla tiše.
„Kam jste měla namířeno?"
„Do Port Vestenu... Doufala jsem, že by se tam pro mě našla práce," zůstala stát u dveří do kajuty, bylo na ní vidno, že se kapitána bojí.
„Prosím posaďte se," ukázal na protější židli.
Opatrnými kroky, které doprovázelo skřípaní dřevěné podlahy, se Nysa přiblížila ke stolu a usadila se na židli.
„Do Port Vestenu radši neplujte, práce tam je dost, ale né pro ženu... Ten chlapec... Kde má otce?" kapitán nalil Nyse do korbelu trochu vody, sám si otevřel láhev rumu.
„Jeho otec... Jeho otec je jeden bohatý sedlák, pracovala jsem u něj jako děvečka. To víte... Rodiče zemřeli při rudém moru a já se musela začít živit sama. Pravidelně semnou líhával a vyhrožoval mi, že když něco řeknu jeho ženě vyhodí mě a po městě roznese, že se jsem odpůrce nových bohů. Pak mě obtěžkal. Samozřejmě jsem mu řekla, že s ním mám dítě. Vyhodil mě... Dlouho jsem se toulala po kraji a hledala práci. Nikdo mě nechtěl s tím outěžkem vzít," celou dobu nespouštěla kapitána z očí.
Sebastian usrkl trochu rumu: „Plujeme do Port Ipsenu... Znám tam jednoho muže, který by vás mohl zaměstnat. Pokud byste chtěla, domluvím vám u něj práci."
Nysa nevěřícně hleděla na kapitána, upřímně nečekala od nelítostného hrdlořeza něco tak šlechetného.

„To je od vás velkorysé... Ale musím odmítnout... Nemám se vám jak odvděčit," podívala se do země.
Sebastian se zvedl ze židle, pomohl dámě vstát a společně vyšli na palubu: „Běžte si radši odpočinou, Nyso. Zítra k večeru dorazíme do Ipsenu," mávnul na jednoho z pirátů, „odveď dámu do podpalubí."
Zvolený člen pirátské posádky odvedl Nysu do podpalubí lodě. Kapitánovy kroky vedly ke kormidlu, pevně sevřeného v rukou důstojníka.
„Wampy... Udržuj kurz na Ipsen, ale stoč loď na pravobok, kousek odtud se objevily vody mrtvých. Nebudeme riskovat," poplácal chlupáče po zádech. Ve chvíli kdy se vracel do své kajuty, uvědomil si, že se loď otáčí jinam než zavelel. Na schodu udělal půl kruh a vyrazil zpět za kormidelníkem.
„Wampy! Řekl jsem pravobok, né levobok!"
„Ahhh, promiň... Vždyť víš, že se mi to plete," prvnímu důstojníkovy nezbylo nic jiného než se jen potupně zasmát.

Druhého dne bezpečně dopluli do Port Ipsenu, celá posádka uvítala možnost projít se po pevné půdě, přeci jen na moři strávili dva týdny. V doprovodu kapitána opustila Nysa i její syn loď.
„Pojďte prosím zamnou Nyso, odvedu vás k mému příteli," vycházkovým tempem všichni tři vyšli do města. Ipsen sice byl místem, kde se scházeli všichni piráti brázdící Ovidyn a blízké okolí. I tak bylo město překvapivě čisté. Na jednotlivých domech byla vidět i jistá pravidelná údržba. V ulicích se nepovaloval jediný žebrák. Někomu by mohlo město připomínat ráj, nutno podotknout, že všude v okolí to byl samý ničema. Nikomu zde nekoukalo nic dobrého z očí. Kapitán s Nysou se zastavili u velké dřevěné budovy.
„Dováží se sem spousta bavlny... Přítel tu proto nechal vybudovat prádelnu. Říše pak od nás vykoupí nitě a ještě bohatě zaplatí."
„Děkuji vám Maudere, ale nemám se vám jak odvděčit," přitiskla k sobě syna.
Mauder vyndal z kabátu malý měšec.
„Ne... To nemohu," odstrčila ruku s měšcem.
„Vezměte si to prosím... Trvám na tom," nabídnul jí znovu měšec. Po krátkém zaváhání si Nysa peníze vzala.
„Proč to děláte?" zeptala se ho klidným hlasem.
Chvíli mlčení přerušila Sebastianova slova: „Řekněte mému příteli, že vás posílám... Pokud byste ode mě něco potřebovala, najdete mě na lodi nebo U Sumce," spravil si límec kabátu.
„Děkuji vám Maudere," za svoji dobrosrdečnost si kapitán vysloužil lehký úsměv od svobodné matky.
Pak se Nysa i s chlapcem ztratili v budově.