Zvláštní přátelství 7 (říjen 2009)

» autorka: Táňa Larinová
Tu noc jsem zase nemohla usnout, bylo mi taky nějak špatně. Poslední týden jsem se skoro nevyspala. Raději jsem požádala babičku, aby si dnes lehla ke mně do pokoje. Najednou jsem se potřebovala zhluboka nadechnout.
„Babičko?“ vypravila jsem ze sebe namáhavě.
Babička se hned probudila
„Co se děje?“
„Mně je blbě.“
„Chce se ti zvracet?“
„Nevím, možná jo.“
„Ukaž, já ti pomůžu vstát.“
Babička vstala a rozsvítila lampičku. Podala mi ruku, aby mi pomohla se posadit a pak vstát. Ale místo toho jsem zničehonic zalapala po dechu a před očima se mi zatmělo. Ucítila jsem, jak jsem padla zpátky na gauč a potom už jsem přestala vnímat okolní svět.

Stála jsem v nádherném parčíku, bylo tu jezírko, záhony bílých růží a lidí, hortenzií a dalších květin. Cítila jsem se lehounká jako peříčko. Pozvolna jsem se procházela parčíkem, když jsem kousek před sebou spatřila nějakého starého pána.
„Pojď,“ volal mě k sobě.
Jeho hlas zněl zdáli, skoro jako ozvěna.
„Pročpak jsi tu, Emo?“
„Vy mě znáte?“ zeptala jsem se udiveně.
„Znám…a vím, co tě trápí…nešťastná láska k Michalovi, nemám pravdu?“
„Ano.“
Do očí se mi draly slzy.
„Proč to takhle je? Proč s ním nemůžu být?“
„Emo, neplač! Některé věci prostě neovlivníš.“
Objal mě kolem ramen.
„A kdo vlastně jste?“
„To ti nemůžu říct…jednou na to přijdeš sama. Ale teď už musíš jít, ještě není čas na to, abys tu zůstala.“
S těmito slovy do mě lehounce strčil a já cítila jak padám k zemi...ale ta se pode mnou otevřela. Klesala jsem hlouběji a hlouběji až...

„Konečně se probrala!“uslyšela jsem babiččin hlas.
„Co je, kde to jsem? zeptala jsem se zmateně.
U gauče stála babička a dva záchranáři.
„Můžeš vstát?“
„Nevím, možná jo.“
S babiččinou pomocí jsem se nejprve posadila a pak postavila. Babička ještě rychle vzala župan a oblékla mi ho. Poté už mě oba záchranáři vedli k sanitce.
„Kam jedeme?“
„Do nemocnice, Emo,“ odpověděla mi babička.
„Ale mě nic není.“
„Neboj, nebudeš tam dlouho.“
Malátně jsem došla k sanitnímu vozu, kde mě jeden ze saniťáků přivázal k lehátku a babička si sedla vedle.
„Kdyby se něco dělo, dejte vědět,“ upozornil babičku záchranář a pak jsme jeli do nejbližší nemocnice, vzdálené asi 20 kilometrů.

V nemocnici jsem byla jen dva dny. Naštěstí se ukázalo, že jsem omdlela kvůli vyčerpání z nespavosti, ale jinak jsem fyzicky zdravá. Doporučili mi však návštěvu psychiatra, protože jsem se svěřila doktorce s tím, co jsem v posledních měsících prožívala za zvláštní pocity – slyšení Michalova hlasu a uvěření něčemu, co není pravda. Vybrala jsem si lékaře, který měl ordinaci v areálu nemocnice a ten mi diagnostikoval schizoafektivní poruchu. Teď už jsem věděla, proč jsem slýchala Michalův hlas a věřila tomu, že mě také miluje. Začala jsem brát léky a můj stav se zlepšoval.
Tipů: 2
» 24.01.20
» komentářů: 0
» čteno: 57(4)
» posláno: 0


Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.

© 2011 - 2020 libres.cz | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku
Ceske-casino-online.cz

Online hry zdarma.

Excalibur meč

Znáte legendu o bájném meči používaným samotným králem Artušem?

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.