O markýze a dvou šermířích

část první: Hermiona, kapitola čtvrtá: Zkázonosná kráska
» autorka: Rebejah
„Tohle jsme si nedomluvili! Jestli se k ní nebudete chovat, jak náleží k francouzské šlechtičně, neprodleně ji odvezu zpět do Chinonu a vy si dělejte, co chcete!“ křičel rozčileně plukovník du Martaus na hraběte a výrazně gestikuloval.
„To si můžete zkusit,“ ušklíbl se hrabě. „A já nechám vaši drahou a ty čtyři děti klidně zemřít hlady, sám mám málo!“
Plukovník se cítil jako figurka krále na šachovnici, když hráč vysloví šach mat. Nemohl se hnout z místa své bezvýchodné situace. Nešťastně pohlédl na markýzu de Bouchais a zjistil, že má otevřené oči. Přiskočil k ní a políbil jí ruku.
„Ach, Hermiono, jak se cítíte?“
„Dobře,“ odpověděla a posadila se. „Podařilo se vám… pozvat kapitána de Paris na tu oslavu narozenin vaší dcery?“ zeptala se nevinně a významně na svého společníka mrkla, aby pochopil, co tím myslela. Nemohla přeci před hrabětem vytrubovat, že se mu chystá utéct! Du Martaus její slova pochopil okamžitě, usmál se, pohladil ji po líci a laskavě řekl: „To víte, že ano.“
„Pane plukovníku, mohu na slovíčko?“ zeptal se hrabě, popadl ho za ruku a odtáhl ho k protější zdi, ale i přesto slyšela Hermiona každé slovo, které si měnili: „Jste velitel tří tisíc vojáků, neměl byste být právě teď u nich?“ V těch slovech nešla postřehnout výzva k odchodu.
„Jsem přesvědčen, že se beze mě ty tři tisíce vojáků ještě pár dní obejdou,“ usmál se laskavě otylý muž.
Kapitán de Paris spolu s Hugem de Bouchais a ozbrojenou družinou dorazili do Paříže za týden. Zprávu, kterou plukovník zašifroval do obsahu svého dopisu pro kapitána, nerozšifrovaly nepovolané osoby a byl by na ni nepřišel ani sám de Paris, kdyby nebylo Huga de Bouchais, který se v podobných věcech vyznal velmi dobře. Tím si Hermionin bratranec vydobyl právo účastnit se záchranné výpravy.
V předvečer osmého dne cesty stanuli za zámkem a skryli se v temné noci. Rozbili ležení a kapitán svolal vojáky k sobě.
„Zaútočíme před rozedněním okolo čtvrté hodiny ranní, buďte připraveni. Gerard a Robert, vy si vezmete se svými muži levé křídlo, já vtrhnu do pravého. Ostatní zámek obklíčí. Nikoho nepusťte pryč, ale ženy a děti nezabíjejte, nemohou pykat za zločiny svého pána. Muži v jeho činech ale zajisté spolupracovali s hrabětem, a tak nešetřete nikoho z nich. Zámek nechte pokud možno neporušený, chceme jen urozenou slečnu de Bouchais a pana plukovníka.“
„Rozkaz, pane!“ zahalekali jedním dechem naučeně vojáci.
A tak se stalo.
Hermiona de Bouchais stála u okna ve své komnatě a dívala se na krajinu severu rodné země. Za celý život do Paříže nezavítala, ačkoliv její otec tu byl několikrát. Ráda od něj poslouchala příběhy o životě v hlavním městě, ačkoliv sama dávala přednost pohodlí známého domova. Tedy za předpokladu, že ji zrovna neunesl otcův nejlepší přítel.
Tu zpozorovala oddíly vojáků mířících k zámku. V jejich čele okamžitě poznala Roberta de Paris. Jako by ji k tomu předem někdo instruoval, okamžitě věděla, co má dělat. Otevřela klec, vzala ptáčka a k jeho noze přivázala stuhou ze šatů útržek pergamenu. Pak jej vypustila z okna.
Kapitán holoubka postřehl prakticky ihned poté, co vyletěl z okna komnaty. Vylovil zpod kabátce dalekohled a podíval se na ptáka pozorněji. „Hej!“ zavolal na ostatní. „Dám svůj příští žold tomu, kdo toho ptáka zastřelí!“ Samozřejmě, že se v příští chvíli objevili v rukách vojska karabiny, pečlivě mířící na poletujícího holuba.
Sotva mrtvý pták padl k zemi, přiskočil k němu kapitán a sebral pergamen, který opeřený posel nesl. Markýza je v komnatě s oknem, odkud pták vyletěl, dočetl se v drobounkém rukopisu.
Ve chvíli, kdy dívka šťastně sledovala kapitána čtoucího její vzkaz, se rozlétly dveře a do komnaty vpochodoval svým nezaměnitelným vojenským rázováním její věznitel. Stačil mu kradmý pohled na prázdnou klec a Hermionu jsoucí v napjatém očekávání u okna a všeho se dovtípil. Jak si teď spílal, že ji vůbec obtěžkával takovým darem, když si tím jen vykopal jámu sobě samému. Rozčileně popadl hrubě markýzu pod rameny, sevřel ji a odvlekl vysoko na střechu zámku. Bránila se, ale nic nezmohla, protože i když mu do masa drásala paže, jeho stisk nijak nepovolil.
To už kapitán de Paris s vojáky dospěli k zámku a zaútočili. Všechno šlo přesně podle plánu, tedy až na jednu drobnost: dívku v její komnatě nenalezl.
Seběhl dolů do žaláře, sebral louč a začal studovat temné kobky. Většina jich byla prázdná, v několika z nich se svíjela polomrtvá těla, ale markýzu zde nenašel. Po návratu z podzemí se srazil se svými dvěma druhy, kterým dal předešlý den za úkol prohledat východní křídlo.
„Nic?“
„Nic,“ potvrdili mu. Bylo to jen ujištění, neboť kapitán sám dobře viděl, že žádnou dívku nevedou.
„Kapitáne!!“ mohl si vyřvat hlasivky voják střežící zámek. Robert de Paris si ho všiml právě včas a otevřel okno na chodbě, aby ho lépe slyšel. „KAPITÁNE – STŘECHA!!!“ křičel zplna hrdla muž. Robert tasil meč a rozběhl se po schodišti vzhůru do vyšších pater budovy, ale zle se srazil s du Martausem, dopadl na tvrdou podlahu a du Martaus dopadl na něj.
Svalil ze sebe velitelovo obrovité tělo, mátožně vstal a napřáhl ruku, aby mu pomohl vstát rovněž. Trochu se mu tvořili mžitky před očima, bolelo ho na hrudi a sípal, ale jinak vypadal v pořádku a tak se i cítil. Krátce si vyměnil pohled s plukovníkem a oba se rozběhli vzhůru. De Paris se potácel a po tváři mu stékal pot, ačkoliv obnaženou zbraň ještě nebyl nucen použít.
Na střeše spatřili hraběte, který stál čelem k nim, bez bázně se jim díval do očí a na rtech mu hrál triumfální úsměv, který zcela nechápali. To jim však netrvalo dlouho.
„Tak,“ prohlásil s úšklebkem hrabě de la Château-Quennau a v očích mu svítily spokojené vítězoslavné jiskřičky. Markýze, kterou k sobě pevně tiskl jako lidský štít, držel nůž na hrdle. „A co uděláte vy dva teď? Vám, plukovníku – vám tohle nikdy nezapomenu! Takhle mě podvést, měl jsem vědět, že s tím máte co dočinění vy!“
„Pusťte ji, hrabě, nebo to s vámi špatně dopadne,“ zvolal Robert de Paris a sáhl za opasek, kde skrýval pistoli.
„Když ty zbraně hned neodložíte,“ poznamenal hrabě, „podříznu téhle naivní husičce bez váhání krk!“ Nato zatlačil na nůž, až dívce po hrdle začala stékat stružka krve, aby ukázal, že to myslí smrtelně vážně.
„Opravdu? Já myslel, že si ji chcete vzít,“ podivil se plukovník. Hrabě mlčel a ještě víc přitlačil na nůž. „Dobře! Dobře, dobře, nechte toho!“ obrátil du Martaus a složil zbraně.
„I váš společník!“ upozornil významně hrabě. Kapitán zaváhal. Ještě dřív, než však mohl zaútočit nebo rovněž položit zbraně na střechu, stalo se cosi nečekaného. Aniž by kdo tušil, jak, zezadu se k hraběti potichu připlížil Hugo de Bouchais a jedinou ránou ho zranil do nohy. Hrabě zaklel a nebylo jisté, zda markýzu pustí a bude si hledět nepřítele, či zda se Hugovi bude věnovat až po jejím zabití. Ta chvíle překvapení, kterou Hugo daroval svým činem, však dala čas Robertovi, aby sebral zbraň, pečlivě zamířil a vystřelil.
Náboj projel markýzinou dlaní, ale byl vypuštěn z takové blízkosti, aby měl dostatečnou sílu vniknout ještě do těla hraběte. To už muž nevydržel, dívku pustil a obrátil se na neznámého nepřítele za sebou – jenomže střela uvízlá v ráně ho zarazila. Hugo na nic nečekal a chystal se hraběte zabít, ale předběhl ho plukovník du Martaus, který vyrazil vpřed a ještě na nohou se držícímu muži vrazil bez milosti do hrudi svůj rapír. Vzápětí musel zachytit Hermionu, která se v mdlobách hroutila k zemi.
Kapitán a Hugo se dolů spustili po provaze, po kterém sem prve markýzin bratranec vyšplhal, ovšem plukovník si musel udělat výlet vnitřkem budovy, poněvadž nesl v náručí Hermionu de Bouchais.
Vrátili se do tábora a Robert svým bělostným fiží obvázal dívce zraněnou ruku, která byla ošklivě prostřelená. Její krk vypadal podstatně lépe a hyzdila jej jediná povrchová ranka. Zato kapitánovi se na hrudi zjevila černá podlitina od pádu ze schodů, nemohl se pořádně nadechnout a vůbec mu nebylo nijak dobře.
Hermiona procitla záhy. Cítila se být v pořádku a nutno poznamenat, že poté, co se probudila, také Robert trošinku ožil, zatnul zuby a tvářil se, jako by mu pranic nebylo. Ačkoliv Hemriona nic nezpozorovala a i kapitán sám se snažil svou bolest maskovat, du Martausovi neušlo, že si mimoděk chrání levou stranu žeber a dýchá jen mělce, aby předešel větší bolesti. Většinu předmětů zvedal výhradně pravou rukou, a když si sedal, zády se vždy opřel o nějakou stabilní vhodnou věc, aby vlastně napůl ležel, napůl seděl. Občas zakašlal a jeho rty dostaly lehce modrošedý nádech.
K večeři si všichni čtyři sedli k jednomu ohníčku, na tenkých klacíčcích opékali kousky masa. Robert se sice s opékáním připojil, ale sotva bylo maso ohřáté, prohlásil, že nemá vůbec chuť k jídlu. Rád svůj kousek věnoval Hermioně, která už podruhé svůj klacík upustila do ohně.
„Děkuju vám za svou záchranu, všem třem,“ prohlásila vděčně, rozhlédla se po svých třech společnících a každému věnovala hubičku na líci. Robert to ignoroval, protože byl příliš ponořený do vlastních úvah, proč je mu tak mizerně a nemá-li snad zlomené žebro, zato markýzin bratránek zrudl jako rak. Pak to nevydržel a zeptal se:
„A jaká bude odměna, drahá sestřenko?!“
„Můj otec vás bohatě odmění,“ slíbila ochotně.
„Pro mě bude odměnou, když mě nezavře do vězení,“ odtušil plukovník.
„To mi nestačí!“ vybuchl Hugo. „Víte dobře, co chci! Víte dobře, že chci jen vás a na penězích mi nezáleží! Jenomže vy jste se zamilovala do něho!“ Vrhl opovržlivý pohled na kapitána, který si nepřítomně prohmatával žebra. „Je to voják, co vám může nabídnout?! Podívejte se na něj a pak se podívejte na mne!“
„Tak se tak obávám, že mám asi…“ začal kapitán s bledou tváří a s bolestivou grimasou zkoumal svůj hrudník. Hugo mu však skočil do řeči:
„Že máte nepřítele? To máte pravdu, kapitáne! Já se jí totiž nevzdám! Je moje, a jestli se vám to nelíbí, tak to tedy řekněte, rád se s vámi o ni budu bít!“
Roberta to pohněvalo, že mu ukradl slovo a ke všemu si tolik nárokuje ženu, o které bylo více než zjevně znát, že ho nemá nijak ráda, totiž jako potenciálního milence. „Tak dobře, bude souboj,“ souhlasil.
„Výborně,“ zamnul si ruce Hugo, touže zbavit se byť i jen potenciálního soka v lásce k markýze. „Vy vyberte zbraně a já rozhodnu, kde se bude duel konat.“
„Meče,“ odvětil bez váhání kapitán a sáhl po svém rapíru.
„Přímo tady,“ vyrukoval se svým rozsudkem Hugo.
Hermiona vstala od ohně a sápala se po svém bratranci i po Robertovi. „Ne,“ zavrtěla hlavou. „Ne!“ křičela naléhavěji, když ji ignorovali. „Ne, tohle nedělejte, prosím vás! Nechte toho!!“
Neposlouchali ji. Plukovník ji stáhl k sobě, objal ji kolem ramen a zamračeně ale nečinně nastávající duel sledoval. Zato Hermiona odvrátila tvář a zabořila ji do jeho uniformy.
Hugo se bil, jak nejlépe dovedl, brzy ale pochopil, že kapitán, byť zraněný, je pořád lepší než on, a to ho teprve dopálilo. Postřehl, jak lapá po dechu a ztrácí sílu, a rozhodl se ho dokonale vyčerpat, poněvadž bylo nanejvýš jasné, že Robert se unaví daleko dříve než on.
Jenomže kapitánovi dodávala sílu Hermiona. Po očku ji sledoval a věděl, že by s Hugem nebyla pranic šťastná. To nemohl dopustit. Nevěděl, zda po ní sám touží natolik, aby zaujal Hugovo potenciální místo, ale byl si jistý, že nechce, aby trpěla.
Čím déle však souboj trval, tím se cítil slabší a slabší, vyčerpanější a udýchanější. Před očima mu vyvstávaly černé tečky, které skrývaly za svou clonu jeho protivníka, srdce mu bilo rychleji, než by tušil, že je to vůbec možné, a co se dechu týče, při každém nádechu i výdechu ho sužovaly bolesti horší, než kdyby ho naráz proklálo třeba sto rapírů.
Markýza se rozhodla začít dívat v pravý čas. Jen asi minutu poté, co zvedla tvář z plukovníka a začala duel náležitě pozorovat, se totiž stalo něco nečekaného. Hugo, který zpozoroval, že Robertovi stále nedošly síly a vůbec se nějakým zázrakem zdálo, že vydrží ještě poměrně dlouho, naráz spadl hřebínek. Uvědomil si, že přestřelil a na souboj vyzval protivníka, kterého zdá se nikdy neporazí. Téměř silou nechtěné vůle, jako by mu rukou pohnula úplně jiná síla než by on chtěl, sáhl za opasek a tasil pistoli. Pomalu, jako by se zastavoval čas, ledabyle namířil a dvakrát za sebou vystřelil. Obě dvě sřely Roberta trefily. První, která ho zasáhla do paže, mu vyrazila rapír z ruky. Ta druhá, jíž se podařilo prodrat se do masa v jeho boku, způsobila, že strnule padl na kolena. Obrátil tvář na stranu a jeho pohled se střetl s Hermioniným. Byl by padl celým tělem na zem tváří do hlíny, kdyby ho do břicha nenakopl jeho nepřítel a nepřevrátil ho na záda. Kapitán zůstal bez hnutí ležet a nejevil známky života.
„Hugo!“ zvolala markýza plna hněvu a vyskočila z plukovníkova klína. „Vy podvodníku! Že se nestydíte! Abyste věděl, takhle jste mne nezískal ani náhodou! Nikdy mne nezískáte!“ Zatímco plukovník klekl k Robertovi a kontroloval životní funkce, sebrala ze země kámen a vší silou jím mrštila po nenáviděném bratranci. Kámen zasáhl Huga do hlavy, byl ovšem vržen z velké vzdálenosti, a tak ho ani neomráčil, natož, aby ho zabil.
Markýzin bratranec se beze slova otočil, přes rameno ještě zahrozil pěstí, a klidně odešel. Nikoho z vojáků nenapadlo ho sledovat.
Teprve nyní se dívka vrhla ke kapitánovi. V šeru soumraku uzřela du Martause, hrbícího se u jeho nehybného těla.
„Žije,“ vyslovil skomíravě slovo, které dívka toužila slyšet. Dodal ne už tolik vymodlenou dovětek: „Prozatím. Už den jsem ho sledoval a teď se mi má obava potvrdila. Má nejen dvě střelné rány, nýbrž i zlomené žebro.“
„Co to znamená?!“ zvolala markýza a uvažovala, ve které části těla se to žebro vlastně nachází. V životě o podobné podivnosti neslyšela.
Plukovník se na ni vážně zadíval a ona zbledla ještě více, než byste považovali za možné. Jeho oči jako by říkaly: To znamená, urozená slečno de Bouchais, že nemá valnou šanci. „Musíme dostat ven ty střely,“ prohlásil rozhodně.
„Jak?“
„Ta odpověď se vám nebude líbit,“ řekl tak tajemně, až jí přeběhl mráz po zádech. Ještě hůře se jí však udělalo ve chvíli, kdy jí skutečně vysvětlil, co musí udělat. Umínila si však, že má-li to být zkouška její lásky k Robertovi, pak ho ona miluje natolik, že ji podstoupí, byť se jí z toho skutečně zvedal žaludek.
„Proč to neuděláte sám?“ zajímala se, zatímco ještě sbírala odhodlání k činu a plukovník si svlékal košili.
„Budu chystat obvazy,“ vysvětlil prostě a začal ji trhat na pruhy látky. Byla sice zpocená, otrhaná a ušpiněná dávno zaschlou krví, ale nic čistšího by ve vojenském ležení stejně nenašli. Schválně si navíc vybrali místo dál od ostatních, aby si mohli nerušeně povídat, takže i jen jít pro vodu k ostatním by je stálo spoustu tolik drahocenného času.
Hermiona si zastrčila vlasy za ouška, sklonil se k Robertovi a jako by políbila krvavé zranění. Začala u jeho paže. Jeho kůže byla nepříjemně studená. Pak ale ústa pootevřela a začala nasávat teplou slanou krev s nepříliš lahodnou příchutí kovu. Vždycky ji s maximálním odporem i ulehčením vyprskla vedle sebe do trávy. Tak si počínala, dokud se nezmocnila střely. Na končetině nebyla nijak hluboko a nalezla ji skoro hned, ale když se přisála ke kapitánovu boku, kde projektil vnikl mnohem hlouběji, byla její nepříjemná práce podstatně delší.
Když se napřímila a pohlédla na plukovníka s vítězoslavným úsměvem, dvěma střelami na dlani a ústy zamazanými od krve, byl by se voják rozesmál nad jejím vzezřením, kdyby nebylo situace, v níž se nacházeli. Nepříliš šetrně rány obvázal, oblékl si štiplavý kabátec své uniformy a nepatrně si oddechl.
„Vy se v tom vyznáte,“ ocenila markýza. Pokrčil rameny.
„To musí aspoň trochu každý voják,“ oznámil skromně. „Vezmu ruce, vy nohy. Musíme ho dostat do města. Vy s ním počkáte před branou a já zburcuju rychtáře. De Paris potřebuje neprodleně doktora.“
Tipů: 0
» 15.10.19
» komentářů: 0
» čteno: 19(3)
» posláno: 0


Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Předchozí: O markýze a dvou šermířích | Následující: Příběh

© 2011 - 2019 libres.cz | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku
Ceske-casino-online.cz

Online hry zdarma.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

Patos

Ty nejlepší útržky z každodenního, místy bláznivého, života.