O markýze a dvou šermířích

část první: Hermiona, kapitola první: Večer plný překvapení
» autorka: Rebejah
Schylovalo se již k večeru, ovšem zábavy na zámku nedaleko Chinonu se zdaleka končit nehodlaly. Ba spíše naopak.
Sešli se tu dnes ti nejvýznamnější hosté z okruhu rodiny a blízkých přátel majitele panství, aby oslavili devatenácté narozeniny jediné dcery zámeckého pána, markýze de Bouchais. Přijeli z nejrůznějších koutů země a někteří i ze zahraničí a měli tu čest honosit se vysokými šlechtickými tituly, vojenskými hodnostmi či alespoň význačným postavením u dvora některého z mocných francouzských rodů.
Sál, v němž se shromáždili, překypoval bujarou náladou posílenou množstvím vypitého alkoholu, vytříbeným chováním i (v naprostém rozporu s tím) koketováním a také družnými hovory. Někteří z hostů postávali na terase a při rokování, jež mnozí ovládali již poněkud ztěžklým jazykem, jim od úst prchaly obláčky vodní páry. Nadcházel listopad a bylo sychravo. Pánové přesto posud bezstarostně posedávali v křeslech, neboť byli na chlad zvyklí z časných loveckých výprav a vojenských ležení. V čele s markýzem de Bouchais nešetřili slovy ni dechem a dlouze polemizovali o tom, který z jejich rodů má v zemi nejstarší kořeny. Přítomní žoldnéři rozšafně líčili své hrdinské činy, srovnávali rozdíly jednotlivých táborů a vzájemně se předháněli, který z nich si vzpomene na nejvíce názvů zbraní všeho druhu.
Vznešené dámy se však zimou třásly po celém svém těle a vůbec se za to nestyděly. Občas se některý džentlmen zvedl, aby přes bílá obnažená ramena dámy pokrytá husí kůží přehodil vlastní brokátový kabátec, ale to bylo zcela výjimečné. Většinou se každý věnoval výhradně zástupcům vlastního pohlaví. Proto se paní a slečny shromáždily do několika hloučků, a ačkoliv se tyto skupinky rozmístily po celém sále, všechny do jednoho kritizovaly a naopak vyzdvihovaly prvky poslední pařížské módy a lály na své drahé polovičky. Také do detailů rozebíraly vzezření svých společnic a vybíraly mezi sebou tu, které to daný večer nejvíce slušelo. Ach, ty přezdobené róby s hojností krajek a mašlí, krinolínami, jež si nechaly pro dnešní slavnost zhotovit, na těch si musili krejčí a švadleny po celé zemi vydělat jmění, a těch tun rtěnek a moučných pudrů, těch nesčetných parfémů vonících běloskvoucí paruky také mnohých pánů.
Hermiona de Bouchais si povzdechla. Třicátník v důstojnické uniformě, který do ní vrazil, se jí ani neobtěžoval věnovat pohled přes rameno, natož aby se jí omlouval. Nebyl tu sám, jeho velitelem byl plukovník du Martaus, blízký přítel jejího otce. Proto ho markýz pozval, a milého důstojníka nemohlo napadnout nic lepšího, než s sebou vzít několik vojáků ze svého regimentu, prý pro případ nebezpečí. Adolescentní dcera pána domu z toho příliš nadšená nebyla. Neměla ráda vojáky, jejich arogantní povýšenost. Zejména pana plukovníka. K dokonalosti dnešního večera podle jejího názoru chybělo už jenom tolik, aby ji ten brunátný otylý žoldák vyzval k tanci. Pravda však byla, že jakkoli se jí pyšný přítel jejího otce hnusil, dokázal ji také překvapit. Byl obrovský, kdyby měl být zvířetem, připsala by mu markýza nepochybně právě prase, neboť se mu v lecčems podobal. Navzdory svým rozměrům a zajisté také váze se však čtyřicetiletý plukovník dovedl pohybovat rychle a obratně.
Nebyla to jen přítomnost velitele a části regimentu, co dívku frustrovalo. Oslavy začaly již před několika hodinami a měly trvat přinejmenším do následujícího poledne, a ona byla přitom již tolik unavená! Chtělo se jí zoufale spát, jenomže dvorská etiketa a jiná mimořádně vyčerpávající pravidla, která musela dodržovat jako členka aristokracie, jí nedovolovaly opustit urozenou společnost sálu a jít si lehnout. Byla už v takovém stavu, že dokonce uvažovala o předstírání nevolnosti, jen aby unikla.
Nenápadně zabloudila koutkem oka na svou matku. Stála v hloučku svých přítelkyň a právě se jim se smíchem omlouvala, že se musí jít věnovat dalším hostům. Dívka stejným způsobem pokradmu pohlédla na druhého člověka, jenž ji zplodil. Hověl si v pohodlném křesle, a přestože družně hovořil se svými přáteli, k nimž se nyní připojil i obtloustlý du Martaus, bedlivě svoji dceru sledoval. Rychle pohled odvrátila, protože sledujíc otce narazila ve svém zorném poli rovněž na plukovníka, který se jí naprosto hnusil. Byl tak plnoštíhlý, že jí občas připadalo, že jestliže sní ještě kuličku hrášku nebo se snad jen posadí, musí se mu roztrhnout uniforma. Bohužel se to zatím nestalo, a tak otylému vojákovi dosud zjevně ani nepřišlo na mysl, aby se v hodování krotil. Ale Hermiona si se smíchem v duchu říkala: nikdy neříkej nikdy.
Zhluboka se nadechla, sebrala odvahu, řekla si, že stejně nemá co ztratit, a namířila si to k otci. Po cestě se modlila, aby ji du Martaus přehlédl anebo si jí nevšímal, protože to poslední, co chtěla, bylo tisknout se při tanci k jeho pupku. Byla hrdá na svůj štíhlý pas, i když měla korzet, bylo to z čistě módních důvodů. Nesnášela lidi, kteří byli při těle, neboť to bylo nejen nepříliš potěchou pro oči, ale především naprosto nezdravé. Pokud by existovala společnost výhradně plnoštíhlých, pak by jejich králem nepopiratelně byl právě plukovník du Martaus.
„Papá, směla bych si jít, prosím, odpočinout? Jsem velice znavena,“ poprosila pokorně před svým rodičem a učinila hluboké pukrle.
Markýz de Bouchais byl šedesátník hrdý na stříbrné šediny svého stále se přibližujícího stáří přežívající v zoufalé naději, že své dceři zajistí relevantní postavení francouzské šlechtičny, ideálně sňatkem s obzvláště význačným velmožem. Rodina markýzů de Bouchais už několik desetiletí postupně ztrácela svoji popularitu mezi ostatními, zámožnějšími a mocnějšími, francouzskými rody.
„V žádném případě, dcero,“ odvětil nyní přísně. „Už bys měla dávno vědět, že se nesluší…“
„… opouštět tak vznešenou společnost jako je ta skýtaná vašimi přáteli a příbuznými, já vím, papá.“
„… a taky skákat lidem do řeči,“ podotkl upjatě pán domu. „Teď jdi, věnuj se svému bratranci Hugovi, sedí tam tak sám, a přitom jste si spolu jako malí neustále hráli!“
„Ale – “
„Už dost, toto je mé poslední slovo. Je vám devatenáct, už nehodlám dbát tvých směšných rozmarů. A teď běž, musím se věnovat tady panu plukovníkovi,“ pokáral ji nedůtklivě předek. Chtěla ještě jízlivě podotknout, že se nesluší lidem skákat do řeči, jak to právě udělal on, ovšem postřehla výraz v otcových očích a rychle si to rozmyslela.
„Jak jest vaše přání, marquis de Bouchais,“ odvětila se sklopenýma očima.
Hugo lhostejně seděl u malého stolečku pro dva u okna. Sotvaže však zpozoroval přicházející markýzu, dvorně vstal, počkal, až usedne na protilehlé místo, naplnil dvě číše z křišťálového skla drahým červeným šampaňským a jednu k ní opatrně přisunul. Poté se posadil rovněž a upil z druhé sklenky.
„Jakpak se vám pořád daří, bratránku? Již dlouho jsem vás postrádala ve své přítomnosti!“ prohlásila možná až příliš okázale markýza de Bouchais a zářivě se přitom usmála, proto její výpověď působila o to nepřirozeněji. Stejně neříkala pravdu, ten poslední, po kom by se jí totiž stýskalo, byl nepopiratelně její vzdálený bratranec, kterého vídala jednou za rok. Ani ne.
„Ach, výtečně, drahá sestřenko, nemohu si stěžovat,“ odpověděl podobným způsobem Hugo. „Pobýval jsem poslední dvě léta v Nice, snad mne povinnost, již jsem tam vykonával, omlouvá před tváří mé sličné příbuzné.“
„Samozřejmě,“ přitakala nepřítomně a vztáhla ruku po míse s hrozny zdobící stolek mezi nimi.
„Hermiono,“ oslovil ji muž. „Směl bych vám předat svůj dar k narozeninám?“ Přikývla. Hugo vytáhl zpoza křesla podlouhlou schránku a z ní vyňal housle. Vstal. Zaujal elegantní pózu, založil nástroj pod bradu a počal hrát. Hrál francouzskou lidovou píseň a hrál ji přímo kouzelně.
Markýze de Bouchais tepala v hlavě ostrá bolest. Toporně vstala a musela se zachytit okraje stolku, aby neupadla. Byla tak vyčerpaná!
Rozhodla se, že čerstvý vzduch by jí měl trochu pomoci. Vyšla proto na terasu a opřela se o zábradlí. Nalézala se tu sama, neboť ostatní, zaregistrovavše houslistu, zašli do sálu. I sama Hermiona nechala francouzské okno otevřené, aby k ní sladká Hugova hudba stále doléhala.
Znenadání se jejího ramene dotkla cizí ruka. Polekaně se otočila a ucouvla těsněji k zábradlí. Za ní klidně stál štíhlý mladý muž o pár let starší než ona a v rukou třímal kabátec, poněvadž se jí jej chystal dát přes nahá ramena. Patřily mu hnědé vlasy a licousy a stejné oříškové oči, jako byly ty markýziny. Na sobě měl pouze bílou košili. Dívce nemohlo uniknout, že plášť, který jí půjčil, je vlastně vojenská uniforma.
„Kdo jste?“ vyhrkla nedůtklivě těsně předtím, než si toho všimla. „Jak se opovažujete na mne sahat?“
„Odpusťte,“ sklonil pokorně hlavu. „Nechtěl jsem jen, aby tak půvabná dáma umrzla v tento slavný večer.“
„Ta půvabná dáma, jak jste ji nazval, má jméno. Markýza de Bouchais.“
„Och,“ neskrýval svůj údiv on. „Promiňte. Kapitán de Paris – pro vás Robert, urozená slečno.“
„Tohle si nechte, kapitáne,“ prohlásila s důrazem na oslovení zničehonic dívka. „Půjdu už zpátky dovnitř.“ Rychlým krokem zamířila k francouzskému oknu, ale on ji chytil za ruku.
„Počkejte, mademoiselle de Bouchais!“ zvolal. „Mám důvod domnívat se, že vám hrozí nebezpečí, udělám všechno, abych vás ochránil.“
„Nepotřebuji vaši ochranu, kapitáne de Paris. Toto je panství mé rodiny, nikdo si nedovolí mi tu ublížit. Nevím, co by se mi mělo stát,“ odmítla to rázně Hermiona de Bouchais a vrhla po něm zlostný pohled, zatímco vysvobozovala zápěstí z jeho sevření. Ale když se konečně ubírala vstříc sálu, mimochodem ještě stále s de Parisovým kabátcem na ramenou, únik z terasy jí svým mohutným tělem zatarasil plukovník du Martaus. Musela se pousmát při pohledu, jak se snaží protlačit úzkou škvírou. Pak se v duchu doopravdy rozesmála, když jí hlavou blesklo, že pokud by do plukovníka narazila dělová koule, odrazila by se od vrstvy jeho tuku.
Du Martaus se po krátkém zápasu prodral na terasu a vrhl pohrdavý pohled na kapitána, který se nenápadně skrčil a zoufale se snažil dělat, jako by neexistoval. O to větší bylo následně jeho zklamání, když plukovník okázale podal markýze sklenici šampaňského a přitom svého vojáka důrazně pokáral, že osahává urozenou slečnu, ani jí nedá napít a vůbec ji děsí natolik, že se odsud chtěla dát na útěk. Na to si dívka pomyslela, že by byla nejraději utekla také před samotným plukovníkem.
Jakmile kapitán zmizel, odvedl si muž Hermionu zpět k zábradlí. Připili si na její zdraví. Chvíli stáli mlčky vedle sebe, pak se na ni plukovník podíval a polohlasně se jí omluvil za poněkud neomalené chování svého vojáka. Překvapilo ji to, neboť jako velitel regimentu byl zvyklý hovořit hlasitě a křičet, nevzpomínala si, že by ho kdy slyšela šeptat.
„Omluvte mne, plukovníku du Martaus,“ zamumlala a odhrnula de Parisův kabátec ze svých ramen. „Půjdu už dovnitř. Mohl byste tohle prosím vrátit panu de Paris?“ Přitakal. Podala mu jej a zanechala ho na terase samotného. Francouzské okno za sebou tiše zavřela.
Měla v úmyslu ještě jednou zkusit obměkčit otce, aby ji nechal jít si lehnout. Po cestě ji nicméně zastavil její bratranec Hugo, takže se k němu nedostala.
Uchopil ji za ruku a zatáhl ji k jejich stolku. Posadili se a on vyňal z kapsičky kabátce prsten s velkým rubínem.
„Vzala byste si mne za manžela, drahá Hermiono?“
Sklenka se šampaňským jí mimoděk vyklouzla z ruky. Překvapeně zamrkala. Na okamžik si myslila, že se snad přeslechla. Pak si prohlédla prsten a výraz v Hugově tváři a přesvědčila se, že nikoli,
Nikdy nepřemýšlela o vdavkách. Navíc to, že Huga znala odmalička, ještě neznamenalo, že by ho milovala. Odmalička znala taky plukovníka, kterého nejen že nemilovala, nýbrž jím přímo opovrhovala a hnusil se jí natolik, že kdyby jí otec přikázal, aby si ho vzala, byla by raději skočila z terasy než to. Naštěstí byl du Martaus ženatý.
„Ach, milý Hugo, to… je to pro mě velká čest a… bylo by nezdvořilé odpovědět vám bezprostředně po žádosti a neprobrat to s otcem a… a vůbec…“ koktala. Zničehonic se jí zatočila hlava, ruce a nohy jako by měla z olova. „Omluvte mne, Hugo, musím…“ zablekotala. Vstala a vratkým krokem sál opustila. Ani nevěděla, kam vlastně míří – co nejrychleji kráčela chodbou vstříc zdi. Pak uslyšela zvuk, jaký slýchávala držíc pochodeň – praskání ohně. Ohlédla se – ze sálu vycházela nazlátlá záře plamenů. Vypukl požár… Její otec… Markýz de Bouchais byl v nebezpečí!
Rozběhla se zpátky, ale cestu jí zatarasil plukovník du Martaus. V ruce svíral nějaký hadřík, z něhož odkapávala tekutina, a sám si přes ústa a nos přehrnul bělostné fiží.
Hermiona se dala na útěk. Už nemyslela na otce, už nemyslela na nikoho jiného než na sebe samu a na plukovníka, který ji sledoval. Kráčel proti ní tak suverénně, že nemohlo být pochyb, že ji chce zabít, i když popravdě naprosto nechápala, proč.
Otylý voják ji záhy dohonil, skryl je oba za těžkým sametovým závěsem a přitiskl jí na obličej hadřík. Bránila se, ale mnoho nezmohla. Z jeho vojenské uniformy se jí podařilo strhnout vyznamenání. Dopadlo na vyleštěnou podlahu s tichým cinknutím. Pak její ruce ochably, ona se zhroutila do du Martausovy náruče a ztratila vědomí. Poslední, co slyšela, bylo, že jí do ucha špitl:
„Omlouvám se.“
Tipů: 2
» 11.10.19
» komentářů: 2
» čteno: 22(5)
» posláno: 0


» 12.10.2019 - 21:54
Čtivě napsáno, konec slibuje zajímavé pokračování;-)ST
» 13.10.2019 - 12:03
Elisabeth.S: děkuji moc za návštěvu i komentík! :)

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Předchozí: The Knight's Life | Následující: O markýze a dvou šermířích

© 2011 - 2019 libres.cz | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku
Ceske-casino-online.cz

Online hry zdarma.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

Patos

Ty nejlepší útržky z každodenního, místy bláznivého, života.