Jsem magnetem pro děti… ale proč?

Vážené obecenstvo,
opona se rozhrnuje, jak oblaka nad mým městem. Snad vás pobaví můj dnešní pravdivý příběh:


Dovolenkové období je úžasné pro toho, kdo na dovolené zrovna je. Ale osazenstvo zbývajícího kolektivu čítá náhle méně pracovníků, čímž vzniká to, že ostatní padají na ústa, aby stihli všechno za sebe i své kolegy. Však to všichni známe…

A tak jsem se po šíleném dni chtěla v tichu obchodu s knihami, v tom jindy blaženém voňavém ostrůvku klidu, pokochat novou literaturou, prolistovat jen tak krásné publikace na křídovém papíře a čmuchat tu okouzlující vůni nových knih.

Našla jsem krásnou knihu s množstvím starých fotografií mého oblíbeného města. Listuji, kochám se a najednou pisklavý hlásek jak opravdová píšťalka, co jsem ještě nikdy neslyšela:
„Tatí, helé, to je krásná knížka, má obrázky… tatíííí, ještě tuhle ti chci ukázat… tatíííí, tatíííí, pocém, pocém… jůůů tahle je pěkná… koukej na mě, heléé… jůůů a tahlééé… tatíííí…!“ poskakuje od regálu k regálu a krouží zrovna kolem mne mrňavá šíleně uječená upištěná holčička…
„tuhle koupímééé… tatíííí… kde jsííí…“
nakonec vylovila nějakou knížku a sedla si vedle mne na zem… a studovala ji…
„Tatííííííí…!“

Utekla jsem z obchodu, neb klid jsem tam nenašla.

Čekám na bus sedíc na šílený zastávce vedle kluka, co má na plný gule mjůzik v mobilu. Kolem hulákají auta a trolejbusy a celý město řve a hučí. Jsou čtyři odpoledne.

Šíleně hystericky řve i dítě v buse, kam jsem se sotva vecpala, a kde je puch k zalknutí. Vystoupím tedy o zastávku dřív, abych se krásně v klidu prošla parkem směr domov.

Jenže ona větší rodinka vystoupí se mnou včetně vřískajícího vzteklého dítěte. Máma na něj řve ještě víc „Drž hubu ty pancharte, tě zabijuuuu!“
Tak raději stojím pod stromem a čekám v tom klidném parku, až oba řevy zaniknou v zeleni stromoví.

A tak ráda bych ulevila své únavě a sedla si na některou ze dvou laviček… ale na jedné sedí zrzavý vousatý kluk, pije zrzavé pivo z jedenapůllitrové plastové lahve a mobil huláká jakousi rádoby hudbu v šustivém vydání.
Na druhé lavičce sedí bezdomovec obložený igelitkama a lábe z plastové jedenapůllitrové lahve červené víno…

A tak po chvíli rozjímání ve stínu pod stromem pokračuji v cestě domů… na konci parku je však obchůdek s potravinami, odkud, zrovna když jdu okolo, vypochoduje ona uřvaná máma a dítě…

Z mé klidné procházky se stává sprint domů.

Na schodech domu (nemáme výtah) mám chuť se posadit a vychutnávat ticho zavřené za vchodovými dveřmi. Jenže je otevřené okno na odpočívadle a v tu chvíli začne řvát alarm auta na parkovišti… „í í í í…“

Z posledních sil vylezu do čtvrtého patra a doma mě čeká Tour de France z TV v hlasitosti úměrné důležitosti závodu… což je vlastně krásná symfonie oproti vřískajícím dětem z mého rádoby uklidňujícího popracovního odpoledne.

Vím, že přitahuju děti a psy… ale psi nevřískají…
Ať jdu do jakékoliv hospůdky, početná rodina se čtyřmi dětmi se usadí zrovna vedle u stolu nebo jediný kočárek v okolí se zatím jen kňourajícím miminkem vždy zakotví vedle mne.

V autobuse si tenkrát ke mně přisedla asi desetiletá holčička ve špinavých pobryndaných žlutých šatičkách. Vzala si Hospodářské noviny, objednala horkou čokoládu, a když ji srkala, najednou z ní vypadlo: „Máte doma bazééén?“ Odpovídám jí, že nemáme. Opovržlivě si mne přestala všímat.

I na nádraží se mi stalo, že stojím s kufrem v hale mezi čekajícími cestujícími a chlapeček si zrovna mne vybere jako slunce a obíhá mne se řevem jako planeta.

Jsem magnetem pro děti… nevím proč… :-)
Ale ať jsou aspoň zticha!!!!!!!


;-))

.