Lapena v notách - 6. kapitola

» autorka: Elizabeth Leksa
Byla to hloupost, že jsem Wikymu na jeho zprávu odpověděla. Jenže už se stalo.

Wiky: Bingo. Přidáš si mě?

Co teď? Pokud bych odmítla, nemuselo by to vypadat dobře. Na druhou stranu, patří přece do týmu Bleeding Scream, a jestli jsem počítala s tím, že zas půjdu na jejich koncert, zřejmě ho tam opět potkám. Stačil jeden klik: „Žádost o přátelství“ potvrzena.

Wiky: Děkuji maličká, jsi zlatíčko.

Maličká a zlatíčko? Asi jsem se s přijetím toho „fejsbukového přátelství“ poněkud unáhlila. Jak z toho všeho vybruslit? Nekompromisně!

Já: Neříkej mi maličká a neříkej mi zlatíčko, pak budu spokojená. Ty jsi teda bedňák od BS?

Jednalo se sice o zdvořilostní dotaz, ale zároveň mě zajímalo, jakou funkci v kapele skutečně vykonával.

Wiky: Dalo by se říct, mimo jiné. Co podnikáš o prázdninách?

Na hloupou otázku jsem dostala adekvátní odpověď. I když, dalo se očekávat, že nenosil jen aparaturu o víkendech.

Já: Prázdniny mám celkem nabitý. Proč se ptáš?

Nemínila jsem mu vysvětlovat, že jsme se ségrou u babičky. S rodiči budeme letos trávit dovolenou v Čechách, ale až začátkem srpna, a potom mě čekal zbytek prázdnin doma s Nikolkou.

Wiky: Tak co po prázdninách? Taky máš nabitý program?

Nejsi nějakej moc zvědavej, panáčku? Kam tím směřuješ? Neměla jsem na něj dál náladu. Šlo sice o obyčejné otázky, přesto mi vadily. Wikymu jsem se omluvila, že budu muset jít a pokecáme jindy. Naštěstí nic nenamítal a naše výměna písmenek byla ukončena.
Prázdniny u babičky ubíhaly vskutku rychle. S Robertem jsme obden podnikali vyjížďky na Kazi a Gamině. Dokonce mě „ukecal“, abych si s ním vyrazila do kina. Jenže mi jaksi pozapomněl říct, že zrovna dávali horor. Proto jsem z toho filmu moc neměla. Rukama jsem si víc, než půlku děje zakrývala obličej a pokukovala jen mezi prsty. Kus cesty zpátky si mě dobíral, „že většího zbabělce snad ještě nepotkal“. Když jsem mu vpálila, že byl ode mě už hrdinský čin vůbec s ním někam vyrazit, málem spadl smíchy z kola.
Na chvilku jsme zastavili ještě U křížku podél cesty a povídali si. Pozorovali jsme noční oblohu plnou zářících hvězd, které bych ve městě neměla šanci vidět.
„El, chtěl jsem sa ťa už nějaků dobu na něco zeptat,“ zazněl do ticha Robertův hlas.
„Hmm…?“
„Od minulých prázdnin ses hodně změnila. Co sa stalo?“
Ještě štěstí, že byla tma a neviděl můj obezřetný výraz.
„Jak změnila? Chovám se přece pořád stejně.“
„Sice jo, ale úplně si ztratila jiskru,“ odmlčel se. „Já nevím, jak to správně popsat. Prostě mně přijde, že ťa něco trápí.“
Ježíš, jsi snad telepat? Robert byl sice můj nejlepší kamarád, ale ani jemu bych říct pravdu asi nedokázala.
„Nic důležitýho, Robe.“
Proč musím lhát zrovna tobě?
„Všecko, co sa ťa týká, je důležité. Někdo ti ublížil?“ přemýšlel nahlas. „Jestli sa jedná o toho debila, co si s ním chodila, tak přijedu a nakopu tomu parchantovi prdel.“
„Petr je debil, máš pravdu…“ skočila jsem mu do řeči, „ale v tomhle je nevině… Hele, já nevím, asi je toho na mě trošku moc. Mám se stěhovat do Prahy, a jsem nervózní, jak budu zvládat školu. Na první pohled skutečně samé nedůležité věci...“
Sežereš to? Takové výmluvě bych nevěřila ani já sama. Robert se na mě snažil v té tmě zaostřit. Snad bezvýsledně. V ten moment by mě výraz tváře jistojistě prozradil.
„Vážně v tom nic jiného néni?“ Když se nedočkal odpovědi, pokračoval: „El, známe sa už řadu let. Jen chcu, abys věděla, že sa nenajde nic, co bys mně nemohla povědět.“
„Já vím.“ Bylo mi do pláče. Zbytek cesty jsme strávili potichu, každý zahloubaný ve svých myšlenkách.
Náš poslední večer před odjezdem domů jsme se sešli s Robertem u rybníka. Přišlo mi, že byl trošičku nervózní, ale přešla jsem to bez poznámek. K sezení nám posloužila stará kláda, která tu ležela místo lavičky. Začínalo se smrákat. Hleděli jsme na hladinu rybníka. Zavládla kolem nás podivná napjatá atmosféra.
„Děje se něco, Robe?“ Podíval se na mě a zavrtěl hlavou. „Teď zas něco trápí tebe?“ ptala jsem se dál.
Tohle vážně nebylo normální. Robert se na mě opět podíval, pomalu stoupl, přešel ke kolu a sundal z něho batoh. Pak si sedl vedle mě. Pořád z něj nevypadlo ani slovo a ticho, které se mezi námi rozlilo, mi bylo nepříjemné.
„Poprosím ťa, abys zavřela oči a nedívala sa, dokud to nedovolím, ano?“ promluvil nakonec.
„O co tu jde?“
„Jen to udělej a slibuju, že sa ti nic nestane.“
Proč mám strach vyhovět? Byl moc vážný. Vždy se choval jako takový kašpar, který mě rád zlobil a na takovou okázalou vážnost, kterou právě předváděl, jsem u něj nebyla ani trochu zvyklá.
„Jak říkáš.“ Nádech, výdech. „Budu ti teda věřit.“
Dokážu to?
„Dobře. Prostě teď zavři oči a drž.“
Udělala jsem, oč mě požádal. Ozvalo se jakési klapnutí. Zřejmě otevíral batoh a něco vytahoval. Ten zvuk mě trošku vylekal. Náhle jsem ucítila na krku něco studeného a hrůzou ztuhla.
„Dodatečně všecko najlepší k narozeninám,“ pronesl slavnostně.
Uff, tak o tohle tu jde. Řetízek?
Když mi minulý rok daroval prstýnek, tolik cavyků s tím nenatropil. Tenkrát po mě na rozloučenou hodil krabičku se slovy „Jo, abych nezapomněl, vše najlepší.“ To bylo všechno. Ale dneska zřejmě mínil předání dárku pojmout jinak, okázaleji. Po zapnutí řetízku mi nechal ruce položené na ramenou.
„Hotovo.“ Bylo slyšet, jak se mu při tom jediném slově lehce zachvěl hlas.
„Už je můžu otevřít?“
„Jen pod podmínkou, že mi něco slíbíš.“
„Co máš za lubem?“
„Slib mi, že ten dárek neodmítneš.“
„Tohle ti nemůžu slíbit, dokud ho neuvidím.“
„El, prosím, je to pro mňa důležité.“
Ty prosíš? Proboha.
„Tak teda jo… Pokud je to pro tebe tak důležité, tak ho neodmítnu.“
Teď jsem se ty oči skoro bála až otevřít. Co mohlo být na řetízku tak hrozného, že měl Robert strach z odmítnutí?
„Můžeš.“ Přitom mě otočil čelem k sobě.
Jakmile jsem oči otevřela a sklonila hlavu, spatřila jsem něco úchvatného. Řetízek na mém krku nebyl obyčejný, jak bych předpokládala, ale postupně přecházel do tvaru hada s hlavou směřující dolů. Místo očí měl zasazené dva kamínky, které se třpytily i v pološeru. Byl rafinovaný, přesto jednoduchý. Jedním slovem nádherný. Nikdy jsem nic tak krásného na sobě neměla.
„Tvoje práce? Je…“ jak správně vystihnout slovy, co vidím a cítím, „je naprosto boží!“
„Takže sa ti líbí,“ oddechl si.
„Jak by se mi mohl nelíbit?“
„Ty kamínky sů světle tyrkysové. Snažil sem sa najít nějaké v barvě tvých očí, ale to by byl nadlidský úkol. Tyhle sa jim podobajů nejvíc.“
„Ty ses dočista zbláznil!“ ta slova jsem spíš vydechla, než řekla.
„El, jak prstýnek, tak řetízek sem dělal pro teba. Dokonce sem s řetízkem vyhrál jednu sůťaž, takže sa mi náklady vrátily, neboj sa.“
„Ale i tak. Jsme kamarádi, ale kamarádkám se takové drahé dárky nedávají.“
„Inspirovala si mňa, a já díky tobě vyhrál, takže si ho zaslůžíš, jasňačka?“
„Robe…, nevím co říct.“
„Stačí: Děkuju.“
„To mi přijde trošku málo za takový dárek.“
Vtom jako když se přepne. Z vážného Roberta se zase stal ten veselý a usměvavý.
„O něčem bych věděl.“
„No tak ven s tím.“
„Polibek,“ řekl s obvyklým šibalským úsměvem.
Nevěřila jsem vlastním uším. Tělo mi na chvilku ztuhlo, jak sádrový odlitek.
„Uvědomuješ si, co říkáš?“
„Jo. Chci, abys mi ho dala ty. Ten první byl takový uspěchaný. Chtěl bych to napravit.“
„Ale…“
„Žádné ale,“ nenechal mě domluvit. „Mám ťa rád, El. Je mi jasný, že v Praze sa ti život změní a já sa bojím, že promarním šancu. To je to, co chcu, šancu.“
Nikdy by mě nenapadlo, že by po mě Robert mohl někdy chtít něco takového. Vždyť se jednalo o mého kamaráda. Byl skoro jako můj starší brácha.
„Robe…“
Přiložil mi prst na rty. „Už nic neříkaj. Teď nechcu odpověď. Zatím mi postačí ten polibek. Nepřemýšlaj a udělaj to!“
Pozoroval mě a já najednou nevěděla, co dál. Co mám dělat? Nechci ti ublížit a ani o tebe přijít. Já tě potřebuju. V krku se mi vytvořil knedlík, který mě zbavoval slov. Polibek. Doteky. Kurva… Robert byl jiný než ostatní kluci. Dalo se mu věřit. Během té řady let na něj byl vždy spoleh. Ale víc než kamarádství jsem k němu necítila. Škoda.
Zhluboka jsem se nadechla a podívala se mu na rty, jež se v ten okamžik už zase neusmívaly. Pak se střetly naše oči. Z těch jeho oříškových na mě hleděla vepsaná otázka. Bylo rozhodnuto!
Dám ti tu šanci, ale jestli se to posere, tak to nezvládnu.
Dech se mi zrychlil, jak jsem se k němu začala pomalu naklánět. Ani se nepohnul, nevyšel mi vstříc, prostě vše nechal na mně. Když se naše obličeje ocitly těsně u sebe, moje odhodlání na jeden úder srdce zaváhalo. Ale nakonec byla překonána i ta poslední vzdálenost, která nás dělila, a naše rty se setkaly. Robert se ani nepohnul, čímž mě vyzýval k další akci. Přitiskla jsem tedy svá ústa k jeho o něco pevněji a on na mou výzvu rty lehce pootevřel. Zřejmě myslel vážně, že chce polibek se vším všudy. Tohle nemůže dobře dopadnout, napadlo mě. Ale v ten moment jsem zatoužila dát mu, po čem toužil. Najednou mi položil ruku na zátylek, a v tom samém okamžiku na mě sám něžně zaútočil ústy. Naše jazyky se z počátku dotýkaly jen lehounce, ale polibek se stále více prohluboval, až nebylo poznat, čí jazyk spočívá v čích ústech.
Z ničeho nic vše skončilo, když se Robert ode mě odsunul a zhluboka dýchal. Přitom mě pozoroval takovým zvláštním, hladovým pohledem. Já sama měla co dělat, abych popadla dech.
„Wow… Ty mňa zničíš,“ vydechl. Šlo opravdu spíš o výdech, než aby se to dalo nazvat slovy.
„Tohle byl tvůj nápad,“ zazněl i můj hlas udýchaně. „Teď už jsi spokojený?“
„Si piš, tohle bylo k nezaplacení.“
„Proč jsi skončil, když se ti to tak líbilo?“
„Právě proto,“ pronesl. „Šestý smysl mňa nabádá, abych na teba nespěchal. Když na teba někdo tlačí, tak sa dokážes seknůt jak gramofon.“
„Já…“ zakoktala jsem se, „já…“ Znal mě víc, než jsem se znala sama.
Pohladil mě po tváři. „Nemusíš nic říkat, jasnačka?! Ten polibek mi pro teď stačí.“ Ta něha v hlase se mu promítla i do očí.
Chytla jsem ho za ruku. V koutcích mě lechtaly slzy. Zašklebil se, jako by ho zrovna něco napadlo.
„Ale když tak nad tím uvažuju – nestačí! Jeden polibek je tak strašně málo.“
„Robe! Nauč se počítat, měl jsi dva.“
„Fakt? Nepamatuju sa. Nechceš mi ho připomenůt?“
A zase byl zpět ten nenapravitelný šprýmař. Nejhorší na tom bylo, že se mi to líbilo. Došlo mi, že jsem dokázala zvládnout cizí dotyk bez pocitu paniky. Má to smysl!
Nakonec už nezbývalo nic jiného, než se skutečně rozloučit. Objali jsme se a slíbili si, že za mnou na podzim přijede do Prahy.
Druhý den dorazili rodiče a nastal čas na návrat domů.
Tipů: 0
» 13.03.19
» komentářů: 0
» čteno: 99(1)
» posláno: 0


Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.

© 2011 - 2019 libres.cz | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku
Ceske-casino-online.cz

Online hry zdarma.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

Patos

Ty nejlepší útržky z každodenního, místy bláznivého, života.